Tak, paní ředitelko, jak je to s těmi zkušenostmi z oboru?
Úřad práce ve Zlíně vznikl 25. září 1990, já jsem sem nastoupila 12. listopadu téhož roku. Určitě patřím k nejdéle sloužícím, jsem tu od začátku.
A teď k tomu elánu, kde se dobíjejí baterky?
Moc ráda cestuji, pořád mne lákají daleké kraje, snad to letos vyjde a namířím do asijské destinace, už jsem byla v Africe, svět je hodně roztodivný, krásný.
Je krásná i vaše nová kancelář, ředitelna?
Ještě úplně ne, vždycky tu působili muži, teď poprvé žena, jednu věc chci změnit zásadně, stěhuji se příští týden, stůl musí být tak, jak dosud nebyl, kdokoliv přijde, uvidí na mne, dosud byla ta konfigurace trošku jiná, chlapům to nevadilo, nebylo na ně tolik vidět.
S tím souvisí ženská silná stránka, oblékání, půjdete do změny?
Mám políčeno na nový kostým, ještě maličko zpracovat manžela.
Ale teď vážněji, 34 tisíc lidí v evidenci úřadu práce, obrovské číslo v našem kraji, kde nežije ani 600 000 lidí, za produktivní věk dnes počítáme rozmezí 15-64 let. Myslíte si, že se tohle číslo může radikálně změnit?
Ne, nemyslím, lidí budou pořád potřebovat naši pomoc, demografická křivka není moc optimistická. Zjednoduším to, máme příliš mnoho studentů na středních i vysokých školách, chápu, že lidé touží po práci v teple, kanceláři, u počítače a internetu, jenže to každý dělat nemůže. Jde o to, že nás musí někdo bezpečně odvézt do práce, dát nám najíst, vyrobit dobré potraviny, prostě máme hodně studentů a málo lidí, kteří se uživí rukama. V tom to vidím dost složitě, hledat práci bude nadále velmi těžké.
Vy sama jste se do své práce trefila?
Snad ano, jsem vystudovaná socioložka, musím dělat s lidmi, ale klidně si dovedu představit seberealizaci třeba v rekreačním středisku, anebo pohodovém penzionu pro seniory.
Ještě si trošku rýpnu, myslíte si, že dávky v nezaměstnanosti pobírají přesně ti, kteří si je zaslouží?
Možná vás překvapím, ale nemyslím, podle mého názoru existuje nějakých 20 procent lidí, kteří jsou v naší evidenci účelově.
