Tu nevšednost pocítíte až ve chvíli, kdy si všimnete dvou masérů. Josef Včelařík a Zdeněk Drahoňovský mají doslova zlaté ruce. Ale nevidomé oči.
Přesto, anebo právě proto, se tu cítíte jako ve společnosti přátel.
„Pana Zdeňka znám desítky let, má úžasné ruce, ale nejen to, je nesmírně charismatický, příjemný, lidský i veselý, krásně jsme si dnes při lymfatické masáži popovídali,“ povídá ve skvělé náladě paní Blanka.
Oba muži mají i přes svůj životní handicap bohatou klientelu. „Mám normální rodinu, jsem rád, že lidé ocení moji práci, v rukou mám určitě slušný cit, asi i proto, že jsem se musel naučit hmatové Brailovo písmo,“ říká Zdeněk Drahoňovský, který za dlouhou směnu zvládne i dvanáct spokojených klientů.
Zatímco on nevidí od narození, Josef se narodil s šedým zákalem a přes snahu lékařů už dnes vidí jenom obrysy. „Ale nebojte, spokojenost lidí přímo cítím,“ dodává.
„Jsou to naše dvě chlapská sluníčka, práci umějí fakt dokonale, je radost s nimi dělat, nevydrží chvíli bez humoru. Jsem moc ráda, že s nimi můžu pracovat,“ přidává Milena Matochová, která ve vsetínském zařízení S.O.N.S pracuje jako dispečerka.
