V dubnu roku 1989 zjistil po více než dvou desetiletích kantorské dráhy, že ho škola už vůbec nenaplňuje. A 30. června přelomového roku, už v době, kdy se lidem, kteří chtěli na vlastní nohy, začalo i legislativně více dařit, za sebou zavřel bránu školy naposledy.
„Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života,“ říká s odstupem času sympatický muž, který by mohl užívat volna a zaslouženého odpočinku.
„Ve škole by to bylo více než osm týdnů, kolik toho volna budete mít v létě coby pěstitel a prodejce? „Ani jeden,“ směje se Josef Košař, když se neprodává, je dost práce při pěstování, sezóna je v plném proudu, dozrávají třeba poslední kedlubny, všechny druhy salátů, naťová petržel, celer, rajčata, vodnice, ale i špenát, máme toho mnohem víc, o chemické zásahy do pěstování se snažíme opravdu jen nejméně, co to jde,“ povídá Košař.
Dva dny bez tržiště, to je docela dost, v létě se už takový stav nezopakuje. „Rozhodně je to kus mého života, vstávám ve čtyři, ve tři čtvrtě na pět jedu, pak jsem tu dvanáct hodin. Vrátím se, povečeřím a chystáme věci na příští týden. Jsem moc rád, že můžu dělat tuto práci.
A jestli ho tu a tam někdo nerudný u pultu vytočí? „Ani ne, opravdu ne, já tvrdím, že ve Zlíně žijí samí hodní lidé, ať si kdo chce říká, co chce,“ končí letmé setkání.
