Společně s pražskými a brněnskými kolegy i jeden herec zlínského Městského divadla, Vojtěch Johaník, kterého si diváci určitě pamatují třeba z titulní role v Evženu Oněginovi.
Vydat se do Maroka je v čase, kdy se hodně mluví o islámu, teroristech či imigrantech dobrodružství nebo hazard? Ještě k tomu jste jeli na vlastní pěst…
Hazard to není určitě, jsme parta mladých lidí, tak bych řekl, že jde o dobrodružství, touhu poznávat nové věci a mimo jiné porovnat síly se soubory z řady jiných zemí.
Kde všude jste hráli?
Najeli jsme 3 000 kilometrů, hráli jsme v pohoří Atlas, ve vesnicích, městech, na pobřeží Atlantiku, na Sahaře v dunách v 54 stupních, anebo v metropoli Casablance. Ta pořádala festival, který jsme k naší obrovské radosti vyhráli.
Ejhle, jak skvělá česká stopa. Jak je tam vlastně hluboká nebo mělká?
Spíš mělká, znají jenom sportovce, kupodivu daleko nejvíce Karla Poborského. Ale třeba kdo je prezidentem nebo becherovku, tak to ani náhodou. Ale když to otočíme, co ví běžný Čech o Maroku?
Jací jsou tamní lidé?
Velmi skromní, přátelští, vstřícní, většinou taky chudí. Bydleli jsme v rodinách. Zvláštní trochu polorozbořené domy. Ale vždycky pokojíček, jídlo, pití a ráno srdečné rozloučení.
Co říkáte na nálady, které někdy vedou k paušalizování a odsuzování všeho, co byť jen lehce souvisí s islámem?
Teroristy nemá rád nikdo, prostí lidé v Maroku tedy určitě ne. Obyčejní lidé po žádném konfliktu rozhodně netouží. Maroko je klidnější arabskou zemí. Mají krále, ale popravdě řečeno, moc o politice a poměrech mluvit nechtějí.
