Samozřejmě jakoby, když už měla kladívko až nad hlavou, neubránila se smíchu.
Jak tady v takový bezmála historický okamžik nemít dobrou náladu, viďte paní profesorko…
No já ji samozřejmě mám už proto, že jsme se o projektu s vedením univerzity bavili možná deset let, teď už by snad všechno mělo jít jako na drátku.
Budete se jezdit na to, jak se stavbaři podle Vašeho návrhu činí, dívat do Zlína často?
Budu a moc ráda, je to přece mé rodné město. Když se stavělo Kongresové centrum, byla jsem tu taky často. Tedy zhruba každých čtrnáct dní.
Jak bude nové Vzdělávací centrum vypadat?
Dvě prostorné budovy, a pak jejich spojení, ale třeba s Kongresovým centrem ani sídlem rektorátu bych to tolik nesrovnávala. To poslední dílo musíme mít my architekti vždycky nejlepší. A to další zase (smích), ale tak to už je. Každopádně doufám v jednu věc, že bude po dostavbě znát to, nač jsme s kolegy usilovně mysleli, totiž, že tu budou žít, studovat a pracovat mladí lidé. A tak to tu prostě i architektonicky musí být, jako když v tepnách koluje mladá krev.
Soudě podle Vašeho nápřahu s kladívkem, máte koncem roku sil na rozdávání.
Snažím se. Užívám si hezkých chvil, nabíjí mne práce i mé rodné město, po stránce architektonické pořád naprosto úžasný Zlín.
