Vy jste opravdu neměla závodění v krvi od dívčích let?
Kdepak, ani náhodou, po řidičáku jsem netoužila a dělala jsem ho později než kamarádi, až ve třiadvaceti letech. A první samostatné jízdy byly testem odvahy a sebezapření. Moc dobře si pamatuji, jak jsem u Bystřičky na naprosto přehledné rovině předjížděla třicítkou jedoucí traktor. Adrenalin to byl přímo nezapomenutelný.
Pak se muselo něco zlomit.
Šlo to jakoby samo, vyjezdila jsem se v práci, dělala jsem obchodního zástupce u jednoho mobilního operátora a tam to bez auta nešlo, jelo to prostě nějak samo a jak přibývalo kilometrů, tak jsem začala být i troufalá. Co si tak někdy zkusit rallye, takový červík ve mně hlodal a hlodal, až jsem to prostě zkusila.
A dopadlo to tak, že dnes patříte k ostříleným rallyjezdcům, to jsou věci, co? Jak se těšíte na svoji pátou Valašku?
Těším se moc, jsou tam nádherné úseky, myslím, že se bude hodně rozhodovat na polygonu v Kopřivnici, jsou tam nesmírně náročné technické úseky.
Cíl?
Cílem je cíl, bez karambolu za volantem nepoškozené fabie. To přeji i všem ostatním.
Kdo vám fandí a drží pěsti?
Těch je naštěstí dost, fanoušků je na Valašsku spousta. Nejvíc mne baví maminka. Napřed o tom nechtěla ani slyšet, vždycky napekla buchty a tetelila se strachy. Teď už vyspěla, chodí i k trati.
Mimochodem diváci jsou zkraje sezóny jako vždy tématem, že ano?
No jistě, někdy si hrají se zdravím, se životy, to pak občas máte chuť vyskočit ven a dát jim pár facek, což tedy jaksi nejde. Tak třeba i touto formou: fanděte, máme vás moc rádi, ale dbejte na sebe, je to o vás.
Jak by dopadlo srovnání fandů na našich soutěžích a třeba ve světě?
Naše bezpečnostní opatření jsou opravdu možná nejlepší na světě. Byla jsem loni třeba ve Finsku nebo na Sardinii, mám možnost porovnat, ale jak říkám, je to prostě o rozumu, nikdy nemůžete vyloučit, že se něco může stát.
