Místní ženy tu najdete v pilné práci přes den, místní parůžkáře zase přes noc. Jedno s druhým nejde dohromady. „Dostávají se nám na hřbitov přes rozbořený plot, už se blíží čas, kdy jej začneme opravovat, pak by se snad měly věci dát do pořádku,“ vyhlíží opravu starosta Josef Hutěčka. Zatím ale musí stejně jako lidé z vesnice kousek od Zlína ataky srnčí vydržet.
„Podívejte, už třikrát mi poničily macešky. Vždycky je vyryjí, možná ochutnají, ale pro mne to znamená cestu ze Zlína a další práci,“ vypráví nad hrobem jedna z žen.
„Nejvíce jim chutnají gazánie a voskovky. Snažíme se jim zabránit, teď třeba sypu pepř, abych je odradila, paní vedle jim nabídla granule, ale vůbec to nezabralo, zase má poničenou výzdobu,“ stěžuje si další z opatrovatelek hrobů.
Říká se, že srnčí zvěř je přemnožená, to prý je hlavní důvod. „Kdepak, příčina je jinde, srnčí zvěře nepřibývá, ale chutí mají prostě moc. Jsou jakýmisi přirozenými ochutnávači, rádi na večerní výpravě vyzkoušejí až čtyřicet druhů chutí, nakousnou a bohužel i poničí všechno možné, vyplývá to z jejich přirozenosti,“ vysvětluje myslivecký hospodář Miroslav Ohnůt.
Tam, kde nemají zahrádkáři oplocené své pozemky s dozrávající úrodou, jsou nájezdy parůžkaté zvěře ještě daleko silnější, srnčí dokonale probere hrášek, pouští se do kedluben, rajčat, nevybírá si, ale jde do všeho. Plot je tak jediným řešením nejen na hřbitově v Březnici.
