Každopádně je byť krátké posezení zkraje nové divadelní sezóny na jejím novém pracovišti kdesi v polovině jejího životního pracovního běhu hodně interesantní.
Dvacet let novinařiny, slušná dávka nezastavitelného toku událostí pořád a pořád určovaných ke zpracování. Co bylo důvodem toho, že jste změnila dres i „disciplinu“?
Měla jsem teď naposledy v České televizi pocit, že už mám docela v tom žurnalistickém duchu odpracováno. Zkusila jsem vlastně všechno, novinařinu psanou, mluvenou i řekněme vizuální. Třeba Tep, Právo, Rádio Kiss Publikum, Český rozhlas, Novu i Českou televizi. Ochutnala jsem i práci píáristky. Teď naposledy jsem si uvědomila, že bych relativně malému dítěti měla dávat víc, než před časem dnes relativně velkému. V televizi jsem ale byla od rána do večera a tohle nějak plnit nešlo.
No, že by divadlo bylo zrovna místem, kde si odpracujete rannní směnu a jdete domů…
To dobře vím, jsem zvyklá na variabilní pracovní dobu, jenže je tu ještě jedna důležitá okolnost, já se sem vracím do budovy už potřetí, dvakrát jsem tu působila novinářsky, ale to je jen shoda náhod. Jenže právě tady jsem se ixkrát zamilovávala do herců, znám moře her, zákulisí, divadlo mne i když spíše přes Malou scénu pohltilo už pradávno. Na Julii to věru už sice nevypadá, ale realizace tu může být dost a dost.
Ovšem v kanceláři. Anebo i jinde?
Nejen v kanceláři, ředitel divadla Petr Michálek mi hned nabídl uměleckou práci i ve scénickém čtení k poctě Václava Havla, k připomenutí jeho 80. narozenin, to se hodně těším.
Takže návrat do řad poněkud zběsilých žurnalistů se konat nebude?
Těžko říct, teď asi hned tak ne. A nemyslím, že by mi věci či spíše kauzy jako Vrbětice či Uherský Brod chyběly. Nejsem investigativec v pravém slova smyslu, to mne spíše jako novinářku vždycky bavily zajímavé osudy nevšedních lidí.
No těch si tu docela užijete, nebo ne?
Do sytosti, divadelní lidé jsou lidé emotivní s tvůrčím nábojem. Nuda tu stoprocentně nebude. A hezky to vyváží to, co mne nemine a čemu se říká úředničina.
