Zrovna se vrátila s týmem z tréninku v magdeburgské hale před středečním čtvrtfinále, kde od půl šesté večer hrají ve středu naše děvčata s Nizozemskem. V osmifinále po postupu ze skupiny české dívky udolaly vteřinu před koncem rumunské favoritky.
Tak, Kristýno, jakpak se slavilo?
Na to zatím není čas, jen jsme si pěkně zazpívaly a zakřičely Ej Macejko, Macejko, nálada samozřejmě vynikající.
A před vámi další přetěžký soupeř, Nizozemky patří ke světové špičce…
Určitě, ale nebojíme se, rády bychom zůstaly v Německu co nejdéle.
Zaletí občas při velikém úspěchu myšlenky i na sportovní začátky doma v Uherském Hradišti?
No jejda, začínala jsem tam někdy v devíti letech, ráda vzpomínám, taťka i mamka stejně jako o pět let mladší sestra Martina mi fandili od začátku. A taťka, ten si pamatuje každý zápas, on je taková chodící kronika.
Mimochodem, pan otec coby házenkářský historik byl viděn v hledišti ve skupině v Bietigheimu – Bissingenu, asi tam nebyl sám…
On nedá bez mamky ani ránu, viděl tři zápasy, mamka se sestrou celou skupinu. Táta se vracel domů trošku dřív, má herecké povinnosti ve Slováckém divadle.
Co Vánoce, vrátíte se domů na Slovácko?
Moc ráda. A nejraději co nejpozději, ještě tu máme práci. Ale myslím i tak, že jsme už něco dokázali. Je to taková hezká pohádka.
A Kristýno, taky odměna, za spoustu let dřiny. Tak ať se dál daří, český sport potřebuje mezi brankovišti nejrůznějších provedení podobný úspěch jako hrom.
Tak hodně písniček pro Kristýnku a její kamarádky z národního týmu po vítězných zápasech. I za dědu Vladimíra, co udělal tolik radosti milovníkům moravských písniček.
