Papučářská velmoc ve Valašských Kloboukách

Foto: Zlínsko a LuhačovickoFoto: Zlínsko a Luhačovicko
Foto: Zlínsko a Luhačovicko
Turistický blog 28. 12. 2018 | Zdroj: Zlínsko a Luhačovicko

Ve Valašských Kloboukách, na břehu říčky Brumovky, stojí průčelím do ulice řady starých domků. Pečlivě nabílené štíty dávají tušit, že tady domky stojí už pěkných pár desítek let. Maličká okýnka se dívají k řece a na sídliště naproti. Kdysi tady bývalo několik koželuhů, kteří ke svému řemeslu potřebovali právě vodu z říčky, která pod okny teče. Dnes jsou koželužny dávno pryč, ale v jedné z nich dnes kvete jiné řemeslo. Droboučká paní Ročáková tady šije tradiční papučky. Podnikat začala s odchodem do důchodu, dnes je jí 81 let a pořád šije.

Sedíme u krbu a paní Ročáková ze šuplíčku vytahuje starý seznam poštovních směrovacích čísel, kam si určitě napsala jméno své známé, která ji zvala na jarmarky v okolí, a kterou určitě musím znát taky. V knížečce několikrát zalátané papírovou páskou jméno nenachází, ale nakonec zjišťujeme, že to nebylo nijak důležité. Marie zatápí v kamnech a domkem se line vůně čerstvého kouře a dřeva.

Papučářství patřilo k Valašským Kloboukám od pradávna. Namísto úrodné půdy jsou kolem dokola jenom kamenité kopce, na kterých si Valaši už v 15. století zvykli pást ovce. Z jejich vlny a z ovčích kůží pak vyráběli papuče, které prodávali do širokého okolí, dokonce až v Praze u Prašné brány se tyhle valašské papuče prodávaly. Za minulého režimu v Kloboukách vzniklo družstvo Valaška a tady taky začal papučářský příběh paní Ročákové.

„Měla jsem doma malého kluka, školky nebyly, protože děcek bylo moc. Abych měla prácu, začala jsem dělat podomácku papuče, ženské, které byly doma s děckama mohly pro Valašku dělat právě tohle. Nerada jsem s pytlem materiálu chodila po ulici, bylo mně to proti srsti,“ vzpomíná paní Ročáková.

Kdyby tehdy věděla, že jednou bude sama svou paní a bude papuče šít ve vlastní firmě, asi by se jí s pytlem papučí chodilo po ulici mnohem lehčeji. Léta ve Valašce papuče šila, později i lepila, naučila se všechno, co ke starému řemeslu patřilo. A do důchodu se těšila, protože se konečně mohla zařídit sama na sebe. Stroje nakoupila z rozpadajícího se družstva, dílnu zařídila doma ve stodole. Malebné papuče, boty důchodky i vlněné kozačky prodávala po celé Moravě, Čechách i na Slovensku.

Dodnes její stánek najdete na kdejakém jarmarku, přestože prodej už přenechala mladým. Když mě provádí po své dílně, na každém koutku je vidět, že se tady dělá poctivá práce. A že ti, kdo ji dělají, jí opravdu rozumí. Každičký koutek zabírají pytle s materiálem, nitě, lepidla a šicí stroje, tam, kde je kousek místa se v pečlivě označených krabicích vrší hotové zboží.

Paní Ročáková prochází svým královstvím a každou věc bere do ruky s velkou láskou. „Víte, toto je moje pracoviště, tady su šťastná,“ usmívá se nad nizoučkým verpánkem. A to je přístup, jaký jí může kdekdo závidět.

Fotogalerie

Blog o cestování, dobrém jídle, výletech, místních farmářích, krásných místech na spaní, šikovných lidech, tvořivosti a nápadech vám přináší turistické regiony Zlínského kraje ve spolupráci s webzinem Zlin.cz a Luhacovice.cz.

 

Mohlo by vás zajímat

Komentáře


Mail-Info

Zadejte svou e-mailovou adresu

Přihlaste se k odběru aktuálních zpráv:

  

Antispam