Tartuffe. To slovo, to jméno zní skoro jako šifra, jako zaklínadlo. Co se za ním skrývá? Podvodník? Pokrytec? Svatoušek? Nebo skutečně příkladný muž? Ostře satirická komedie o umění slovní manipulace, o schopnosti nasadit si masku svatého, příkladného muže v situacích, kdy je to potřeba. O tom, že postava Tartuffa nachází živnou půdu především v takové společnosti, která poztrácela veškeré základní hodnoty nebo je v marastu doby právě hledá. Když ovšem narazí na Tartuffa, nehledá ty hodnoty zrovna na nejlepším místě.
Tartuffe, umělec ve šmejdovství, jenž vás dokáže totálně oblbnout, umělec v nasazování líbezné masky. Falešný spasitel našich životů. Sladká reklama, která vás ukecá a které nelze odolat.
Říká se, že každá doba má své Tartuffy. Jakého Tartuffa tedy máme my?
Chci, aby byl náš Tartuffe jako chlapík z reklamy, který vás zbaví problémů. Oddluží, vyléčí z rakoviny, zařídí vše. Je velmi, velmi těžké mu nenaletět. NA HŘE MĚ NEJVÍC ZAJÍMÁ TA POSLEDNÍ SCÉNA – ZJEVÍ SE DEUS EX MACHINA A VŠECHNO V DOBRÉ OBRÁTÍ – tak říkám si, že Moliére je příliš dobrý autor na takový kýčovitý konec, a samozřejmě to lze vysvětlit tím, že to napsal na popud krále – ale myslím, že Moliére byl chytřejší než Ludvík a že tam zaklel něco tajuplného, co možná celého Tartuffa převrací naruby a zásadně proměňuje, KDO NA ČÍ STRANĚ V TÉTO HŘE STOJÍ A KOLIK ŽIVOTŮ MÁ TARTUFFE.
Režie: Pavel Khek
Překlad: Vladimír Mikeš
Úprava: Vladimír Fekar a Pavel Khek
Dramaturgie: Vladimír Fekar
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Agnieszka Páta Oldak