Divadelní prázdniny skončily, nová sezóna začíná. Nejdříve se ptám, kde jste s rodinou nabíral síly, jak jste si volných dnů užil?
Síly jsme nabírali a zároveň překotně vydávali na ostrově Hvar, v dědince Ivan Dolac, kam se jede 1,5 kilometru dlouhým tunelem pro jedno auto, kde většinou nefunguje semafor, takže auto musí najet do tunelu a pokud v dálce spatří ono pověstné světlo na konci tunelu, může jet. Pokud však proti sobě uvidíte přední světla jiného auta, musíte čekat. Ale jinak se tam dostat nedá. A právě Hvar skýtá spoustu výletů do opuštěných vesniček, na nejvyšší vrchol, ke kostelíku v jeskyni v horách… A tak člověk síly nabírá i tím, že je vydává.
Vždycky, když jde člověk po určité odmlce „do práce“, může mít nejrůznější pocity, jaké jsou ty Vaše?
Tak já se těším. Čím jsem starší, tím víc se přesvědčuju o tom, že jsem si nemohl vybrat krásnější povolání. Někomu by možná vadil totálně nepravidelný režim zkoušek a představení, večery mimo domov, pořád se učit nějaké texty. Ale pro mě je ta variabilita živou vodou. S každým dalším představením začínáte od nuly, kolegové a kolegyně se promíchají. Jednou hrajete se stejnou kolegyní nepřátele na život a na smrt a hned další večer jste třeba zamilovaný pár. No, není to krása?
V čem se na Vás v nové sezóně mohou diváci těšit, a propos, která role je Vašemu naturelu nejbližší a nejmilejší, dá-li se to takto vůbec formulovat?
Samozřejmě mám některé role, které jsou mi bližší. Rád vzpomínám na „Strýčka Váňu“ i na Vávru v „Maryši“, mou srdeční záležitostí byl Pán ve hře „Jakub a jeho Pán“, ale to bych jen vyzobával hrozinky.
Teď připravujeme komedii „Na flámu“, kde se dá docela vyřádit, obzvlášť moje postava hokynáře Zanglera nabízí hodně možností. Ještě letos nazkoušíme také slavnou komedii „Brouk v hlavě“, na kterou se hodně těším. Takže abych to shrnul, momentálně mě asi baví komické role.
Velký sál je ve Zlíně opravdu velký, kapacita s více než 600 sedadly u nás už málo vídaná. Asi je rozdíl, když je úplně plno, anebo když vidíte z jeviště i prázdná sedadla…
Samozřejmě je rozdíl, jestli v sále sedí 300 lidí a mají pocit, že je jich tam málo, zatímco v jiných divadlech by bylo vyprodáno a ještě by zůstalo 50 lidí před pokladnou. Ale to je holt fakt, že naše hlediště pojme 694 diváků. Když se ale podaří i náš sál zaplnit, tak ta energie, kterou vám diváci vracejí zpět na jeviště, když dojde k tomu čarovnému souznění jeviště a hlediště, tak to je prostě nádherný pocit, který jinde nezažijete.
Umíte ze zaplněného sálu absorbovat tu přímo živočišnou diváckou energii?
Po takovém představení jste unavený, ale zároveň nabitý endorfiny a adrenalinem, stejně jako po fotbalovém zápase, kde jste hrál celých 90 minut a dal jste všech 7 branek. Tak to je asi podobné.
Pane Šopíku, tohle je jeden způsob dobíjení baterek, máte třeba s rodinou i jiný, diametrálně odlišný?
Ano, většinou je strčím do nabíječky:-) A pak taky kolo, příroda, houbaření. A taky sex není špatný…
Jsme na prahu nové divadelní sezóny, repertoár je řekněme mírně odlehčený, přitáhne další a další diváky?
Vedení divadla si udělalo průzkum mezi diváky, co by chtěli v divadle vidět. A letošní dramaturgický plán je reakcí na tento průzkum. Ano, jedná se o odlehčení, ale třeba právě na to davy nedočkavých potenciálních diváků čekají a teď vezmou naše divadlo útokem.
Vstupujete do nových dobrodružství a setkávání s diváky třeba s nějakým krédem?
Tak co se dobrodružství týká, do těch se už radši moc nepouštím. A jedno pěkné krédo vyslovuje Cyrano na konci hry, a to „zanechat štít svůj čistý…“
A ještě něco, míváte třeba před těžkým premiérovým představením nějaký rituál, zvyk?
Snad že si po obědě v klidu projdu celý text a pak si na hodinku zdřímnu. No a samozřejmě pěšky do divadla.
