Když mluvčí nemůže promluvit. Aneb Ivo Mitáček na profesním vrcholu

„Tohle se mi snad ještě nestalo, když na brněnské Nové radnici zaznělo, že jsem se stal mluvčím roku, měl jsem pocit, že to snad ani nebudu moci okomentovat, vyschlo mi v krku a skutečně jsem to musel doslova rozdýchat." Tak si mluvčí Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje Ivo Mitáček vybavuje chvíle, kdy se dostal profesně na vrchol. Kdy ho
Klub českých mluvčích složený ze skutečně renomovaných odborníků vyhlásil Mluvčím roku 2011.

Devětatřicetiletý Mitáček pracuje jako mluvčí už patnáct let. Osm let u policie, sedm u hasičů. Momentálně je na vrcholu. K symbolickým oceněním si z Brna přivezl i stylovou, plně funkční hlásnou troubu. „Má být mluvčí hlásnou troubou dané instituce? Docela se to traduje…

Pokud by to mělo znít v onom mírně ironickém podání, pak dozajista ne. Nejhorší ze všeho je ovšem mlčení, mlžení a nevysvětlování věcí, které mohou vést k nejrůznějším domněnkám. Pánové Koutný a Jurka u policie a u hasičů mi hned na začátku dali hodně volné pole působnosti. Myslím, že udělali moc dobře. Mně, svým organizacím, koneckonců snad i divákům, čtenářům a posluchačům. Vždycky jsem rád vyrážel přímo na místo činu, do terénu, od stolu ta práce dobře dělat nejde.

Práce mluvčího je daleko širší, než by mohlo znít z tohoto prostého označení. Mitáček mimo jiné školí studenty i děti, učí na vysoké škole…

Na zlínské fakultě multimediálních komunikací jsem moc rád, jednak jsem tu studoval, rád se poučím i poučím jiné. Mimochodem způsoby komunikace se rychle mění,“ říká, když přijímá hlášení o hasičském výjezdu. Tentokrát šlo jen o poměrně banální hašení vypalované trávy, u toho být nemusí.

Kde jsem ale chybět nemohl, a to několik dnů v kuse, to byl loňský obří požár v Chropyni, se kterým kolegové bojovali několik dnů. To jsem ještě nezažil a kdoví, zda ještě někdy zažiji. Tehdy si všichni mákli na úplně dno, skvělí byli i novináři, byl to skutečně jeden tým, jaký se vytváří v mezních situacích,“ tvrdí Mitáček. Pak překvapí jednou unikátní vzpomínkou. Vlastně hned dvěma.

Jako dítě mne opravdu přitahovalo hrát si se sirkami, nic vážného jsme nezpůsobil, ale svého času byla krabička sirek mojí nejoblíbenější hračkou. Plameny jsou ostatně fascinující věcí, to není žádná úchylka, teplo ohně je v nás zakódováno od počátku lidstva.

Druhá vzpomínka je na první velký požár, který v nové funkci před sedmi lety, kdy přešel od policie k hasičům, zažil v pravém slova smyslu na vlastní oči. „Hořela stodola v Liptálu. Lidé postižení velkým ohněm byli v totálním šoku, pro mého nového kolegu, vyšetřovatele, to byla rutina, pro mne absolutní novum. Poslal mne o pár metrů dál, klidně, ale
důrazně, za chvíli se na to místo zřítily kusy hořících trámů…

Bystrý, pohotový, vstřícný, usměvavý i rázný. Je a asi hodně dlouho bude na vrcholu sil. Titul nejlepšího mluvčího putoval díky Mitáčkovi vůbec poprvé ven z Prahy. Co dál?

To se uvidí, vize jsou různé, zatím zůstávám, pořád se dá zdokonalovat, ale mám velké štěstí, cítím o sebe zájem.“ Tak uvidíme, říká pyšný otec malé Aničky, spokojený manžel a milovník cestování. Nejlepší mluvčí České republiky.

×

Přehled denních zpráv na Váš e-mail

Odebírat novinky
x