Interhotel Moskva ve Zlíně vypadá přesně jako Interhotel Moskva. Turecká káva, sparty, umakart, broušený křišťál v zaprášené vitríně. Nebylo to tak vždycky. Když byla Eva Jiřičná malá, býval tady Společenský dům podle Baťových představ, kombinace hotelu, vyhlídkové kavárny a služeb, zařízení bylo z mahagonu a chromu. „Maminka sem chodila ke kadeřníkovi. Pamatuji si, že seděla pod helmou s natáčkami. No, a já jsem zatím zlobila,“ vypráví architektka Eva Jiřičná.
Architektka se ve Zlíně na prahu druhé světové války narodila a teď v nevzhledných křesílkách na recepci vzpomíná, co jí utkvělo z prvních pěti let života, která strávila tady. Není toho málo – řídká válečná zmrzlina, dřeváčky, které jí maminka koupila, protože jiné boty za války nebyly a jí se jako holčičce líbilo hlavně to, že klapou. Klíčová dírka v kině Malá scéna – měla od maminky zakázáno dívat se na válečný žurnál, ale nemohla si pomoci.
Ze Zlína se rodina přestěhovala do Prahy, bydleli ve funkcionalistickém domě na Letné. Mamince se po mnoha potratech narodila vytoužená druhá dceruška, která však v roce a půl zemřela. Teprve pak přišla sestra Věra a nato ještě syn Josef, o němž už byla řeč. Otec nevstoupil do strany, rodinu tudíž stále stěhovali. Tatínek však brával věci sportovně a „myslel srdcem“. Maminka byla intelektuálně založená, přísná, ale hodná. Ze vzpomínek se vynořuje obrázek rodinné idyly. Eva Jiřičná ho často přivolává a ráda o svých rodičích s lidmi mluví – i tohle je součást jejího vlídného osobního fluida.
Teď je však čas vrátit se do reality, opustit interhotel a přejít pár set metrů ke dvěma budovám, které do kulis svého dětství nedávno zasadila ona sama a její spolupracovníci. To už ale není taková idyla – ony dva domy v krajském městě vzbudily více kontroverzí než všechna její schodiště po celém Londýně dohromady. Budovy ve svém rodném městě navrhla Eva Jiřičná s Petrem Vágnerem ze svého pražského ateliéru AI DESIGN přímo v centru Zlína. Jeden se nazývá Kongresové centrum: uvnitř je sál pro koncerty zlínské filharmonie, konference, plesy. Má lesklou tmavou fasádu a na střeše poněkud výhružný hřeben z kovu – tím trochu připomíná veleještěra. V interiéru převládá fialová a pod stropem koncertního sálu poletují motýlci ze skla. Vedlejší budova se jmenuje Univerzitní centrum; sídlí tu vedení Univerzity Tomáše Bati a jejich knihovna a je vymalovaná v barvě Eviny žluté šály. Je to investice dohromady za více než miliardu, co do objemu zatím největší stavba, kterou ateliéry Evy Jiřičné projektovaly. Vrchol kariéry, stavba v milém rodném městě, mezi stavbami skvělých baťovských architektů. Oba domy jsou ovšem zaoblené, mají půdorys oválu. Už to vzbudilo v pravoúhlém Zlíně rozruch – a to byl teprve začátek.
Nejistá stavba
Občané si stěžují, že jsou budovy velké a předražené – a to i když většina peněz na Kongresové centrum přišla z Evropské unie. Bývalou starostku Irenu Ondrovou stálo Kongresové centrum křeslo a nový starosta Miroslav Adámek ho získal s tím, že o centru prohlásil, že to je „mercedes, který nepotřebujeme“.
Mezi kolegy architekty také všichni spíš zdvořile mlčí. Stavba nezískala žádné ocenění v soutěži Grand prix Obce architektů, nedostala se ani do ročenky Česká architektura, kam se zařazují nejlepší české stavby. Autor ročenky za roky 2010–2011 Petr Všetečka, který ve Zlíně projektuje a koordinuje opravy památek, se sem vypravil na koncert, aby si ujasnil, jestli centrum zařadit mezi nejlepší stavby. „Akustika je tam výborná a interiér považuji za povedený. Celkově mi ale u stavby chybí jistota formy a provedení,“ popisuje svůj dojem Petr Všetečka. Pak několikrát zdůrazní, že si paní Jiřičné a jejích dalších staveb velmi váží. V ročence nicméně stavba není – a není ani v té následující. Na mapu české architektury se stavby zatím nezapsaly.
A je tu ještě jeden problém. Eva Jiřičná, společenská dáma s osobním kouzlem, získala řadu zakázek na základě náhodného setkání, ať už to bylo s majitelem módních obchodů nebo českým prezidentem. Václav Havel ji osobně oslovil, jestli by pro něj na Hradě neudělala oranžérii, což je její první a asi nejkrásnější česká stavba; pak pro něj ještě opravovala kostel sv. Anny. Stejně náhodou se setkala s Petrem Sáhou, děkanem Univerzity Tomáše Bati. Právě on jí navrhl, aby jako rodačka a známá architektka postavila univerzitní budovu. Jenže doba už je jiná, architekti chtějí, aby se zásadní projekty z veřejných peněz rozdělovaly na základě architektonických soutěží. „Velké domy a významné stavby by měly vždy vzejít z veřejné soutěže. To mi u koncertního sálu ve Zlíně bude vždycky chybět,“ myslí si Petr Všetečka.
Nemrzí Evu Jiřičnou tak vlažné přijetí jejího životního díla? Přičítá to tomu, že její estetika je prostě jiná než to, co převládá v Česku: „Tady pořád přetrvává ta záliba v betonu a brutalismu. Já vím, že v Česku je dost lidí, kteří se mnou mají problém. Kdyby mi bylo třicet, tak mě to asi mrzí, takhle se tomu jenom pousměju,“ říká. A pak se pousměje, ale vypadá to, že ji to přece jen trochu mrzí.
Text je úryvek z reportáže o Evě Jiřičné v novém společenském měsíčníku Bel Mondo. Celý text najdete v aktuálním čísle, které bude na novinových stáncích až do 17. července.
