Do Zlína zavítala řada zajímavých hostů, například oblíbené Dejvické divadlo, Divadlo Bolka Polívky, Slovenské národné divadlo Bratislava, Činoherní klub Praha, Divadlo Letí a Vosto5. Živo bylo nejen na tradičních místech, ale například i na schodech před divadlem, v šatně orchestru i v parku a na nádvoří za divadlem. Jedno představení se uskutečnilo i partnerském Divadle Hvozdná.
Na festival dorazila i vzácná návštěva z Litvy – režisér a ředitel divadla Juozas Miltinis Drama Theatre Linas Zaikauskas. Festivalová atmosféra a zlínské divadlo se mu zalíbilo natolik, že podepsal s ředitelem Městského divadla Zlín Petrem Michálkem dohodu o spolupráci. „Spočívat by měla ve výměně režisérů a představení a v konferencích,“ upřesnil Michálek s tím, že litevské divadlo je velmi podobné tomu zlínskému.
V nabitém festivalovém týdnu došlo i na symbolické česko-slovenské předání funkce ve vedení Městského divadla Zlín. Umělecká šéfka Hana Mikolášková předala pomyslné žezlo Patriku Lančaričovi, který nastoupí od příští sezony.
Během festivalu byly uděleny dvě ceny. Cenu Martina Porubjaka převzal Boleslav Polívka. Před závěrečným festivalovým představením byly vyhlášeny i výsledky třetího ročníku anonymní dramatické soutěže o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila divadelní a literární agentura Aura-Pont v návaznosti na 22 ročníků soutěže o Cenu Alfréda Radoka. V ní první místo obsadila Barbora Hančilová s inscenací Identity, druhé místo obsadil Hynek Skoták a jeho Furianti a třetí místo patří Kateřině Lužné a hře Válečná vřava.
„Do letošního ročníku dramatické soutěže přišlo celkem 38 textů,“ řekla jedna z porotkyň a dramaturgyně Národního divadla v Praze Ilona Smejkalová. „Často jde o oblíbené vztahové a milostné historky, někteří autoři tradičně čerpají inspiraci z minulosti. I letos se však objevují hry, které vědomě poukazují na divadelní realitu, respektive si pohrávají s myšlenkou, co je vlastně divadlo. Oproti minulým ročníkům chybí výraznější zastoupení komedií, parodií a grotesek. Těžko lze všechny zaslané hry zobecnit, nicméně jeden společný rys je na první pohled patrný – nevíra v prosté vyprávění příběhu, rezignace na možnost, že příběh sám o sobě bude dostatečně silný,“ prozradila.
