Naši kluci nepoznali na šampionátu přemožitele, vyhráli suverenně skupinu a pak i finále proti silné Itálii, když zvítězili 4:1.
Dominiku, tys nebyl v Boskovicích ze zlínských „klasických“ hokejistů zdaleka sám, jak silná byla zlínská zlatá parta?
Byli jsme tam opravdu zastoupeni pěkně početně, Dominik Šarman, Petr Pavlas, Matěj Pröschl, Martin Lažák a já. Paráda, pětkrát zlato k nám do Zlína, to je věc.
V patnácti jsi byl nejmladším reprezentantem, jak to brali ostatní?
Kluci mne vzali mezi sebe úplně bez problému, někteří si dokonce mysleli, že jsem starší než oni, až jsem jim poslední den ukázal občanku, docela se divili, ale vše zůstalo při starém, každý měl ke každému úctu.
V hokeji ve Zlíně hraješ od malička, vždycky v útoku a tady v obraně…
Ale to je v pohodě, v inline hokeji se beci daleko víc zapojují, sedělo mi to.
Jaký to byl zážitek přebírat první životní zlato?
Dokonalý, skvělý, nezapomenutelný. Bojovat za svou vlast, vyhrát zlato, neuvěřitelné.
Pořád jsi v kontaktu i v žákovských týmech se staršími kluky, kdy jsi vlastně s hokejem ve Zlíně začínal. A kdy s inlinem?
Na led jsem poprvé stoupl někdy ve třech letech, asi tak v devíti jsem vyzkoušel inline.
Kdo tě k hokeji přivedl?
Nejvíc mi pomohl a pomáhá taťka, sám hokej hrával, od mala mne učil všemu. Stojí za mnou i mamka, věří mi a moc děkuji všem trenérům.
Máš nabitý program, jak vypadá odpočinek?
Kromě sportování – mám rád třeba golf, ale i mnoho jiných odvětví – mě baví ležet a odpočívat v posteli, asi proto, že je na to moc málo času…
