I když byla v dopravním podniku funkce průvodčích dávno zrušena, historická vlečka potřebuje při provozu s cestujícími nějakou obsluhu a dohled. Pro prázdninové jízdy se této profese ujala Alena Vaníčková, která jinak pracuje v DSZO jako účetní. „Jako dvouletá nebo tříletá jsem ještě zažila vlečky u autobusů ČSAD, když jsem jezdila k dědovi do Štípy. Líbilo se mi to. A když teď při jízdách historického trolejbusu vznikla potřeba obsadit pozici průvodčí ve vlečce, ráda jsem této nabídky využila a užívám si toho,“ poznamenala Alena Vaníčková.
Jízda v historickém voze s vlečkou láká ke svezení hlavně pamětníky a děti. „Dost často přijdou babička s dědou a přivedou s sebou vnoučátko. Nebo pamětníci, kteří ve vlečce jako děti jezdili a rádi si to zopakují. Ale nastupují i mladší lidé, kteří historický trolejbus s vlečkou uviděli až na zastávce a řekli si, že to zkusí a že budou mít zážitek. Zaznamenala jsem zde také cílené výlety celých rodin nebo skupinek cestujících, kteří jeli například z Otrokovic do Zlína a později odpoledne se vraceli zpátky opět naší historickou soupravou,“ poznamenala Vaníčková.
Kontakt s řidičem trolejbusu prý udržuje pomocí tří signálů. Jedno stisknutí tlačítka znamená, že chce některý cestující ve vlečce na nejbližší zastávce vystoupit. Dvojí stisknutí signalizuje, že po výstupu a nástupu cestujících jsou dveře vlečky opět zavřeny a vůz se může rozjet. A pět stisknutí rychle za sebou představuje nouzový signál vyzývající řidiče k co nejrychlejšímu zastavení. „Ten jsem zatím ale nepoužila. Kromě toho má řidič za volantem i já ve vlečce ještě vysílačku, takže bychom v případě potřeby spolu mohli komunikovat také hlasově,“ svěřila se průvodčí historického vozu.
Trolejbusy s vlečkou jezdívaly do poloviny 70. let minulého století na tehdejší lince D ze Zlína do Otrokovic a zpět. Pomáhaly zvětšit přepravní kapacitu MHD, aby se zvládly velké přepravní nároky na páteřní trase mezi oběma městy, když ještě neexistovaly kloubové trolejbusy. V té době jako průvodčí a později i řidička pracovala pro dopravní podnik například Marie Mívaltová, která si dnes užívá zaslouženého důchodu. „Pracovala jsem původně jako opravářka dynam v Pal Magnetonu ve Valašských Kloboukách. Do Zlína jsem přišla v roce 1966 ještě jako svobodná na inzerát dopravního podniku, který tehdy nabíral průvodčí. Hned jsem získala i ubytování přímo v budově sídla svého nového zaměstnavatele,“ zavzpomínala paní Mívaltová.
K dopravním prostředkům měla vztah od mládí. Řidičský průkaz získala již v 17 letech a jezdila na skútru. A také měla ráda kontakt s lidmi. Práce průvodčí se jí proto velmi zalíbila a zůstala u ní až do roku 1975, kdy byla tato profese u dopravního podniku rušena. Rozšířila si potom řidičské oprávnění i na trolejbus a pracovala v dopravním podniku jako řidička až do odchodu do důchodu. „Líbilo se mi dělat průvodčí ve voze i ve vlečce. Bylo mi to jedno. Na této práci mne těšil neustálý kontakt s lidmi. Turnusové služby a časné ranní vstávání – tomu jsme se museli přizpůsobit. I můj manžel pracoval v dopravním podniku. Dost často jsem jezdívala noční služby, abych se mohla přes den starat o dceru,“ řekla bývalá průvodčí.
Ve vlečce prý vozívali většinou děti. Když byly menší, tak v doprovodu rodičů, jinak cestovali vlečkou hlavně školáci. „Mohu potvrdit, že ve vlečce to mnohem víc házelo než v trolejbusu, v létě v nich bývalo velké horko, v zimě chladno. Zpočátku vlečky neměly vytápění. Později se do vleček doplnilo naftové topení, ale pak to uvnitř hodně zapáchalo naftou. Někteří cestující si zase stěžovali, že jim teplo příliš silně sálá na nohy. Časem to technici nějak vylepšili. Dveře vleček se zpočátku otvíraly ručně, to bylo náročné, v zimě dveře přimrzaly. Později se už dveře ovládaly vypínačem,“ svěřila se paní Mívaltová s úskalími, kterými v té době museli cestující i průvodčí čelit. Protože byla jízda ve vlečce méně pohodlná, starší průvodčí o službu v nich neměly zájem a častěji bývaly do vleček zařazovány věkově mladší pracovnice.
Dnes historický trolejbus Škoda 9 Tr s vlečkou Jelcz PO 1E jezdí o prázdninách každou neděli odpoledne na lince 6 mezi konečnými stanicemi Jižní Svahy-Kocanda a Otrokovice-železniční stanice. Historická souprava zastavuje na všech zastávkách a platí v ní běžný tarif MHD DSZO.
