Igor Stránský si vzal velmi lákavý projekt. Suchého a Šlitrovy „Klarinety“ zná i díky vydařené filmové adaptaci snad každý. V tom může být zatroleně nepříjemné úskalí…
Po necelých čtyřech hodinách končí poslední zkoušku. V hlavě mu doslova buší nejrůznější vjemy, co ještě dopilovat, co zkusit na poslední chvíli zlepšit…
Co myslíte, pane režisére, není ta laťka filmového provedení s Gottem, Matuškou, Hegerovou, Brejchovou opravdu hodně vysoko?
No to tedy je, a to mě právě láká. Kdyby tisíc režisérů, každý by na to šel trochu jinak. Já jdu cestou pořádně složitého kusu. A taky živé kapely. A taky zajímavých uniforem. A těžkých písniček. Opravdový spektákl. Jinak to nejde, těžká je i choreografie, náročné svícení, k tomu ta živá kapela. A pozor, písničky Suchého a Šlitra to tedy není žádné hudební křoví. Náročné texty, herci, pěvci, ukažte se, musíte na to mít.
Už máte režijně hodně za sebou, proč tak náročná výzva, Vám nestačí ředitelování?
Ne nestačí, než dělat Perníkovou chaloupku, to raději takový projekt. Barevný, mohutný, s adrenalinem i s možností zklamání. Ale je to živé, je to o něčem.
Pár hodin před premiérou jste si jist úspěchem?
Ne, ale pokorně v něj spolu s kolegy věřím.