„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Kdo by neznal okřídlený citát Jana Wericha, který vystihuje jeho jazykovou hravost i způsob zamýšlení se nad životem. Jan Werich byl dlouhou dobu spjat se jmény Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek, že vyslovit jeho jméno samostatně bylo nepřirozené. Ale i v éře, kdy osaměl a Voskovec s Ježkem zůstali v Americe, se neodmyslitelně zapsal do české kultury. Jaké lepší téma lze zvolit v souvislosti s tématem svoboda, jímž se ve Studiu Z letos zabýváme, než osobnost, která založila Osvobozené divadlo.
Jan Werich pro mě odjakživa patřil k tomu nejzajímavějšímu z české kultury a společnosti tak, jak jsem ji postupně poznával – nejprve tramping a trampské písničky, pivo a hospodské historky, potom Osvobozené divadlo a písničky Jaroslava Ježka, Semafor a písně Suchého a Šlitra, až k poutnímu místu improvizovaného pomníku Johna Lennona nedaleko Werichova domu na Kampě. Bylo toho, samozřejmě, stokrát víc, ale Jan Werich je esencí moudrosti, fajnového humoru a lidovosti, která už neoddělitelně patří k českému umění a kultuře minulého století. Proto jsem ani na chvíli neváhal a s radostí jsem se pustil do opětovného seznamování se s tímto svojským géniem a jeho tvorbou. Doufám, že se nám podaří co nejvíc z něj přenést do Zetka, které tak bude po O. Pavlovi a B. Hrabalovi svědkem mé další dobrodružné cesty za poznáním toho, co tvoří české rodinné stříbro.
Jozef Krasula, režisér
