Naše duše sídlí v oblasti Solar Plexu, sluneční pleteni pod hrudní kostí uprostřed. Není v člověku většího bohatství, jako je jeho duše. S duší je třeba spolupracovat. Když se o duši nestaráme, potom to vede k psychosomatickým chorobám, co už se dnes připouští, i když velmi opatrně. Pro každého je nejdůležitější jeho zdraví. Pro každého, komu je víc než 18 let, je nejdůležitějším člověkem v jeho životě on sám. Miluj sám sebe – v tom není pýcha nebo sobectví.
Kdosi moudrý řekl „Ať myšlenka neopustí místnost, ve které jsme“. Když si uvědomíte, že máte tendence řešit věci zpětně, bavit se o tom, co bylo, anebo utíkáte do budoucnosti a co bude, když… Tak vždy utíkáme dopředu nebo dozadu, a jen proto, neboť nechceme být tady a teď. Když utíkáme nazpět, tak tam už nejsme, jsou to tedy jenom vzpomínky. Když utíkáme dopředu, tak tam ještě nejsme. To je hypotéza. Ale když řeším TEĎ, tak jsem TADY. Když máme nepořádek v duši, tak nechceme řešit teď, neboť do toho bychom museli zahrnout sebe a uvědomit si svůj stav. Toto jsou kroky, kterými se člověk dostává k pravdě o sobě. Když se přinutíte tady a teď, zjistíte: jeden nevyřešený problém, druhý, třetí – a obecně to nazveme stres. Módní slovo, lidé se ho chytají, vytváří si antistresové programy, přičemž není možné zachraňovat člověka, pokud se on sám zachraňovat nechce. Nemluvím o tom, že stres je také všechno zahrnující a nic neříkající slovo. Vytvářejme si takový vztah k sobě, abychom viděli především vstupní problém, který můžeme zvládnout a problémy, do kterých ještě nemůžeme vstoupit, je třeba nechat na později. Tak se dostáváme k elementárnímu chápání sebe samého. Aby člověk měl motivaci, jak s tím zacházet a potom to posuneme dál. Jakmile se o to nebudeme starat, začne nám to přerůstat přes hlavu, dušička se začne lámat a začnou to odnášet orgány.
Nikdo, kdo je nemocný, si nezaslouží politování. Nemocnému máme pomoct, ale nesmíme ho litovat. To je stejné, jako když se kolega opije někde v hospodě a my budeme nad ním plakat. Nebudeme, odsoudíme ho. Velmi rychle. Je třeba se naučit se podívat na svět střízlivě. Proto hledejme cestu k sobě, rozpouštějme v sobě vnitřní tenze. Komu to nejde, tak se snažte – najděte si někoho na komunikaci, je třeba zvolit nějaký způsob, neboť nedá se stále jít jedním směrem. Narodili jsme se s dostatečnou citlivostí ve vztahu k sobě, vztahu k okolí a též ve vztahu okolí k nám. Když tyto vztahy nezvládáme, tak je to proto, že naše citlivost je vyšší, než citlivost, se kterou jsme se narodili. Za nárůst této citlivosti může některý z našich rodičů, který se na nás zavěsil. Hovoří se o zavěšení se duše na duši. To je tím, že se duše ve společnosti nectí, nepracuje se s ní. Hovoří se jen všeobecně o psychice, to je ale o ničem. Moudří rodiče se nezavěsí na svoje děti. Moudří se sice můžou zavěsit, ale v 18ti je sice s těžkým srdcem, ale propustí.
Závěrem stařečkovo moudro „Kdo má vnitřní svobodu, dává svobodu všem. Kdo ji nemá, ostatním ji bere“.
Krásné léto se svobodnou duší přeje bylinkář Standa.
