Byli jste už někdy v restaurátorské dílně? V jakékoliv? Voní to tam dřevem a klihem, šustí tam papír, všude jsou nádobky s různými přípravky, a také obrovské množství krásných věcí, na kterých restaurátoři pracují. Tak trochu jsme se pozvali do restaurátorských dílen Muzea jihovýchodní Moravy, které byste našli v Otrokovicích. Dílny jsou hned vedle nového depozitáře, provází nás tudy vedoucí restaurátorů Karel Šindel. „Co byste chtěli vidět?“ ptá se hned u dveří. No, těžko říct. Nikdy jsme na takovém místě nebyli. „Tak pojďte, mrkneme se napřed do dílen,“ usmívá se a vede nás mezi své kolegyně zabrané do práce. Nahlížíme do jedněch dveří a mladá restaurátorka, která tu pracuje, nás zve dál.
„Právě teď mám na stole dřevěnou desku ze šicího stroje. Stroj samotný, tedy jeho kovovou část restauruje a konzervuje pan Šindel. Já mám na starosti dřevo a na tomto stroji to je hlavně retušování dýh. Podívejte se třeba sem. Vidíte tu čáru složenou z drobných čtverečků? Je to metr, který švadlena používala při šití. Je seskládaný z různobarevných dýh zapuštěných přímo do desky. Na něm jsem restaurovala jednotlivá políčka a nejvíc času mi zabralo trefit správný odstín těch droboučkých linek, které tady vidíte,“ ukazuje na miniaturní vzory na desce šicího stroje. Opodál stojí zlacený dřevěný stůl z malenovického zámku, všude kolem jsou rozloženy nástroje na opracování dřeva, na lepení nebo barvení.
Zatímco většinou se restaurátoři snaží vrátit věci do původního stavu, někdy to není úplně žádoucí a je lepší nechat dřevo promlouvat napříč staletími. Různé nové nátěry a lidové úpravy tak nemusí být nutně na škodu. „Vezměte si třeba sošky a řezby v kostelích. Babičky, které chodily do kostela se o ně staraly, když byly sošky silně poškozené a potřebovaly natřít, opravily je samy. Někdy jim ale také domalovávaly třeba růžová líčka, když se jim svaté panenky zdály příliš bledé. Snad aby se víc podobaly ženským v našem kraji,“ směje se restaurátorka.
U méně stálých materiálů, jakými je třeba papír nebo látka, je restaurování úplně jiná disciplína. Ve vedlejší dílně pokrývají stůl barevné krojové šátky různého stáří. Na každém z nich jsou drobné propracované motivy, každý pochází odjinud a je jinak starý. Restaurátorka zrovna opatrně bere do ruky zteřelý okraj šátku s motivy vyvedenými blankytně modrou a vínovou na bílém pozadí. „Tady vidíte, jak ze šátku vypadala některá místa, nejčastěji ta, která byla natištěna tmavšími barvami. Jejich pigmenty po čase látku pod sebou rozložily. Snažím se teď přijít na postup, jakým bych šátek zakonzervovala, a také opravila poničená místa. Tenhle šátek je dost poškozený, ale opravit půjde. Lámu si však hlavu, jak opravit roh, který kdysi někdo vystřihl. Pokud bych ho chtěla doplnit, musela bych najít tiskárnu, která je schopna vytisknout originální motivy ve velmi nízké metráži a takových je u nás málo,“ ukazuje na poničená místa.
Ukazuje mi také soubor více než sta kusů oblečení, které do muzea nedávno dorazily z Hulína. Jsou mezi nimi kousky ze šatníku třicátých let – kabelky s perletí, vlněné barety, šaty, svetříky a zástěry, které teprve čekají na své zařazení. Probíráme se elegantními modely, jaké byste možná našli ve skříni vaší babičky. Nebo spíš prababičky. I takové kousky do depozitáře patří. Před tím ale projdou restaurátorskou dílnou, kde na zdi místo obrázků visí špulky nití.
Tiché šustění papíru provází další z dílen. Právě teď tu restaurátorka drobnými tahy navlhčené vatové tyčinky čistí zašlý pergamen. Na jeho povrchu, který nezabírá o moc víc než dnešní list A4, pracuje už měsíc. Teď se pomalu blíží do finále. „Pojďte se podívat na tohle,“ zve nás s rozzářenýma očima. Z police vytahuje objemnou knihu v zašlé kožené vazbě s mosazným kováním. „Tohle je Severinova bible, která pochází nejspíš z roku 1635,“ opatrně rukama v bílých rukavičkách obrací vetché stránky.
„Vidíte ty barevné ilustrace? Vypadá to, že ji kolorovali během používání, protože na svět určitě přišla jako černobílá. Já teď budu muset pomalu a opatrně rozebrat vazbu, kování předat panu Šindelovi, aby se na něj podíval, pak opatrně seříznout některé listy, jiné zase opravit a zalepit jejich roztřepené okraje tak, aby to nebylo poznat. Kdybych na ní pracovala každý den 8 hodin, bude mi trvat dva roky, než ji uvedu do rozumného stavu.“
Sledovat restaurátory při práci je fascinující. Když vidíte, v jakém stavu jim sbírkové předměty přichází pod ruku, a v jakém stavu pak zase putují do depozitáře, zjistíte, že jde o hodiny trpělivé mravenčí práce. Ostatně, když mluvíme o depozitáři, je to také impozantní místo. Nová klimatizovaná hala skrývá snad všechno, na co si vzpomenete. Od velkých kusů nábytku nebo strojů přes nádobí několik desítek, ale i tisíců let staré. Od vycpaných ptáků po úlomky meteoritů, od pazourků po obří veduty Zlína, které nejspíš kdysi visely v 21. budově Svitu. „Mysleli jsme, že nám nový depozitář bude stačit, ale jak vidíte, už teď nám pomalu dochází místo,“ směje se Karel Šindel, když za námi zavírá dveře klimatizované haly.
Mžouráme venku do březnového sluníčka a ani si nevšimneme, že jsme v dílnách a depozitáři strávili přes dvě hodiny. Holt se nedá nic dělat. Když vidíte někoho, kdo něco opravdu umí, práce ho baví, a navíc o ní krásně mluví, utečou dvě hodiny jako nic.
Fotogalerie
run_function(‚hash‘,’fotogalerie-zlin-cz-list‘,’158081′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚1870‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚158081‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’fotogalerie-zlin-cz-list‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
Blog o cestování, dobrém jídle, výletech, místních farmářích, krásných místech na spaní, šikovných lidech, tvořivosti a nápadech vám přináší turistické regiony Zlínského kraje ve spolupráci s webzinem Zlin.cz a Luhacovice.cz.
