Paní doktorko, podílela jste se na průzkumu stavu lidového stavitelství v regionu, co jste zjistili?
Tým řešitelů, mezi nimiž byli historikové, památkáři, etnograf, architekt i stavař, „křížem krážem“ prošli v rozmezí let 2007 až 2017 všech 308 sídelních lokalit Zlínského kraje, aby zhodnotili stavební kulturu jednotlivých obcí a zaznamenali stovky nemovitostí, které si zaslouží pozornost vlastníka i úřadů. Byly popsány, případně vyfotografovány. Slovácké muzeum s finanční dotací Zlínského kraje následně vydalo – postupně po okresech – jednotlivé svazky čtyřdílné publikace Lidové stavby známé neznámé. Když se po několika letech provedl opakovaný výzkum v okrese Uherské Hradiště, který byl završen vloni reedicí původní publikace, přineslo to velmi varovná zjištění: památky lidového stavitelství rapidně ubývají. Některé objekty popsané před deseti lety již dnes neexistují nebo dramaticky chátrají.
Jak se proměnil způsob financování památkové péče v průběhu let?
Situace se postupně zlepšuje, ale dotační tituly státu, samospráv i EU zdaleka nestačí vyrovnat deficit, který vznikl před rokem 1989, zvlášť v oblasti péče o sakrální architekturu. Těší mě proto, že i Fond kultury Zlínského kraje pomohl k obnově nejedné památky. Vzpomeňme například rolnický dům ve Vlčnově, který slouží jako místní muzeum, roubenou chalupu v Rokytnici – Potůčkách, barokní sklep zv. Červený v Mařaticích, roubené zvoničky v Hážovicích, Lužné, Doubravách a Rudimově, komoru ve Zlámanci, dům „Na Sihle“ ve Velkých Karlovicích, dům v Kudlovicích, kopaničářskou usedlost na Vyškovci, vodní mlýn v Mikulůvce, usedlost v Kaňovicích, obydlí drobného zemědělce v Tupesích – obydlí hrnčíře a muzeum tupeské keramiky, muzeum zvěroklestičství v Komni, bývalé fojtství v Topolné, sušírnu v Drslavicích, bývalý vodní mlýn v Dolním Němčí, vinohradnickou stavbu v Havřicích, národní kulturní památku fojtství Velké Karlovice-Bzové.
Mění se přístup lidí k památkám?
Ano, myslím, že podstatně – jak ze strany měst, obcí i občanských iniciativ. Památková péče začíná být vnímána jako spolupráce, na níž se podílí jak orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce, tak i obce, občanská sdružení a jednotlivci včetně vlastníků nebo správců památek. Velmi pozitivním poznatkem je, že za obnovou celé řady historicky cenných objektů stojí i mladí lidé. Nejtěžším úkolem zůstává schopnost přesvědčit širokou veřejnost, že památkáři nejsou jejich nepřátelé, ale že se jim snaží prakticky poradit, vysvětlit jim, že má smysl uchovat tu jedinečnou hodnotu, kterou vlastní. I tento běh na dlouhou trasu přinesl s postupem let své výsledky v podobě desítek opravených a zachráněných staveb.
A jaké jsou z vašeho hlediska současné vztahy majitelů budov a památkářů?
Například vlastníci památek lidového stavitelství mají domy k dennímu užívání nebo k rekreaci a mají o jejich fungování své představy. Když stavba požívá památkovou ochranu, vznikají nutně omezení a památkář musí hledat kompromis, být tak trochu diplomatem, umět vyložit a hlavně zdůvodnit každý krok, který se má učinit. Je třeba být uvážlivý, trpělivý. O některé objekty se muselo bojovat celá léta, přesvědčovat, zdůvodňovat, pomoci sehnat finanční prostředky, ale i přes tyto, na první pohled problematické záležitosti, je právě tato práce radostná – zvláště, když se podaří objekt zachránit. Člověk musí mít silnou víru, že to dělá pro dobrou věc, věřit tomu, co dělá. Osudy těchto soukromých staveb často „stojí a padají“ se získáváním peněz potřebných na obnovu. Zde je zvláště důležitá podpora, odborné usměrnění a metodická pomoc orgánů státní památkové péče, která by měla účinně fungovat už od okamžiku záměru vlastníka, který hodlá památku opravit. S vlastníky je nutné vést neustálý dialog, být spíše rádcem nežli mentorem. A to nejen v rovině stavební, ale především v úrovni morální a přesvědčovací, což je mnohem obtížnější. Pokud se nám ale podaří prolomit onu pomyslnou bariéru netečnosti, někdy až nepřátelství vůči památce i celé památkové péči, začíná se „blýskat na lepší časy“, od neporozumění k pochopení a spolupráci.
Co vám v oblasti drobné památkové obnovy udělalo největší radost?
Potěšila mě zvláště revitalizace a rehabilitace desítek vinohradnických staveb ve vesnické památkové rezervaci ve Vlčnově a ve Veletinách. Tyto tzv. búdy jsou v soukromém majetku jednotlivých občanů a většinou se nadále využívají ke svému účelu – zpracování a uskladnění vína, k přátelskému posezení. Také mnoho obcí si uvědomilo, že památky lidového stavitelství jsou často jediným historickým bohatstvím obce, jejichž ztrátu už nebude možno nahradit. Díky tomu pak vznikly desítky drobných muzeí s expozicí lidové kultury, historie místa a jeho osobností. Rovněž pro činnost folklorních souborů a vlastivědných spolků se ukázal fond lidového stavitelství jako neobyčejně vhodný. Ty nejzdařilejší realizace nalezneme např. v obci Vlčnov, Komňa, Veletiny, Strání, Dolní Němčí, Tupesy, Břestek, Topolná, Kudlovice, Karolinka, Šumice, Nivnice, Drslavice, Zlámanec, Kaňovice, Jasenná, Rymice, ale i ve městech, jako je Hluk, Kunovice nebo Valašské Klobouky. Těší mě, že i řada dalších objektů lidového stavitelství, které byly v havarijním stavu, dnes slouží návštěvnické veřejnosti. Je to zároveň i příkladná ukázka spolupráce vlastníka, samosprávy a památkáře.
Helena Mráčková
Fotogalerie
run_function(‚hash‘,’fotogalerie-zlin-cz-list‘,’107578′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚1906‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚107578‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’fotogalerie-zlin-cz-list‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
