Klára, pocházející z Plzně, byla nadaná fotografka a spisovatelka, a když o 35 let starší Adolf Loos v roce 1933 zemřel, napsala o něm knihu „Adolf Loos – Privátní portrét“, která přibližuje osobnost jednoho z největších tvůrců moderní architektury. Klára byla židovka a stala se obětí holocaustu. V roce 1943 zahynula ve věku 38 let v koncentračním táboře v Rize.
Osud Kláry zpracovala novinářka a fotografka Wolftraud de Concini (1940), která žije v Itálii, ale pochází z Čech. Kvůli německému původu musela v rámci poválečného odsunu v roce 1945 s rodiči opustit domov. Wolftraud de Concini je společensky a kulturně velmi aktivní. Spolupracuje se sdružením Ackermann-Gemainde, které založili němečtí křesťané původem ze Sudet se snahou dokázat, že i mezi sudetskými Němci byli lidé, kteří se dokázali statečně vzepřít režimu a zaplatili za to životem. Wolftraudde Concini zpracovala např. příběhy kněží, řeholnic i laiků z řad sudetoněmeckých křesťanů, kteří se stali oběťmi nacismu, proti němuž se postavili. Tato německo-italská spisovatelka byla v r. 2015 vybrána jako dopisovatelka v rámci projektu „Plzeň–evropské město kultury“. Strávila v Plzni několik měsíců, kdy studovala a dokumentovala his-torické reálie, mimo jiné i osud Kláry Beckové Loosové.
V prosinci 2017 oslovila Wolftraud de Concini zlínskou sochařku Otilii Demelovou Šuterovou, s níž již dříve navázala korespondenční kontakt, s dotazem, zdali by se ujala ilustrování její knížky o Kláře Beckové Loosové. Ačkoliv těžiště tvorby Otilie Demelové spočívá v práci sochařské, v posledních letech se věnuje také kresbě a malbě. Tato výzva byla pro umělkyni nečekaná: „V čase končícího roku 2017 jsem se jako vždy neubránila určitému bilancování včetně otázky, zda už všechno bylo výtvarnou řečí vysloveno. Vtom mě kontaktovala Traudi, které jsem e-mailem poslala vánoční přání se dvěma naskenovanými perokresbami, aby nebylo jen slovně strohé, navíc v mé nedokonalé němčině. Ještě téhož dne mi od ní přišla prosba o doplnění její knihy pěti až šesti ilustracemi. Pro mě to byla velká radost a zároveň i zásadní otázka, jak pojmout téma o osobnosti mně neznámé, a to ve velmi limitovaném čase pro vytvoření a zaslání kreseb. Tak jsem se beze spánku nejen z rozrušení ponořila do nelehkého tématu, abych formou mně vlastní – perokresbami – vyjádřila v šesti motivech souvislosti s životem Kláry. Díky tabletu jsem je nafotila a odeslala. A pak s napětím čekala, zda jsou v souladu s představou autorky knihy. Když mi obratem přišlo: „Danke! Fantastisch!“, pocítila jsem radost i úlevu nad splněným úkolem. Není to ale pocit ´osobní´, je to dík někam mimo mne. Nutno však dodat: Samozřejmě někde hluboko má člověk zasunuty informace i vlastní vzpomínky týkající se hrůz války. Přesto ještě dále doznívá otázka proč?“
Otilie Demelová Šuterová
Narodila se 31. července 1940 v Kroměříži. Vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti – obor keramika u profesora Stanislava Mikuláštíka – a Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. Uzavřela sňatek se studentem později akademickým sochařem, Aloisem Šuterou (1933-1983). Roku 1974 odešli z Prahy na Moravu – do okrajové části Zlína Lhotky. V roce 1980 manželé pro tuto malou obec formou daru vytvořili fontánu, kdy Alois Šutera přišel s touto ideou a navrhl celkový koncept ve spolupráci rovněž s manželi – architekty Jungwirtovými. Otilie ztvárnila plastiku matky s dítětem nazvanou Radost. „Spoluobčané se vzácným způsobem podíleli na realizaci výkopů, šalování, betonování a dalších zednických pracích,“ vzpomíná autorka. Otilie Demelová Šuterová ovdověla v roce 1983, kdy její manžel náhle zemřel ve věku nedožitých 50 let. Plně se soustředila na svou sochařskou činnost, a to jak na realizace pro architekturu, tak i na volnou komorní sochařskou tvorbu. Paralelně se také věnuje svébytným perokresbám a stále častěji i malbě. V našem regionu se s jejími sochařskými díly setkáváme v Otrokovicích (reliéf sv. Vojtěcha v novém kostele), v Kroměříži (plastika Přesvědčení pro památník PTP před bývalým okresním úřadem nebo reliéf Proměny u rehabilitačního střediska), v Bojkovicích (reliéf Prorůstání před vchodem do smuteční síně), v Jasenné (reliéf Odloučení ve smuteční síni), ve Lhotě (reliéf Obdarování nad svatostánkem v kostele sv. Anny), v Uherském Hradišti (nedávno restaurovaná plastika lékařky s dítětem) a na mnoha dalších místech i jinde v ČR a na Slovensku. Vytvořila i pamětní desku s reliéfním portrétem Matky Terezy umístěnou na fasádě domské fary u sv. Václava v Olomouci. Takřka všechny její sochařské práce jsou provedeny v poštorenském keramickém materiálu. Ačkoliv architekt Adolf Loos není svým působením bezprostředně spjat se Zlínským krajem, a jeho funkcionalistické stavby jsou k vidění zejména ve Vídni, v Paříži, v Praze, v Brně či v Plzni, lze předpokládat, že se svým přítelem – profesorem architektury Janem Kotěrou, který vtiskl podobu vile Tomáše Bati i baťovským domkům ve Zlíně, často ve Vídni společně diskutovali právě o architektuře Zlína. To je nezpochybnitelná vlastnost umění živeného inspirací: jako duch vane napříč časem a nezná hranic.
Helena Mráčková, Jiří Severin
