Nejen tam, ale v celém kraji se 2. a 3. června otevřely dveře vesnických muzeí umístěných většinou v rolnických staveních, památkově chráněných jako doklad lidové vesnické architektury a současně jako ukázka životních podmínek jejích obyvatel. Pec, stůl se stoličkami, řezané lavice, pohrádka (postel), vyřezávaná police s nádobím, malovaná truhla na šaty, svatý kout s obrázky na skle… Nejen pro mládež, ale i pro nás dříve narozené jsou ty věci dávnou minulostí a jen si vychutnáváme nostalgii, kterou v nás vyvolávají, přestože ony staré časy byly naplněny těžkou dřinou a nejistými zítřky… Tak proč nostalgie? A proč ochrana něčeho, co je již přežilé, a v tak skvělém moderním světě, jako je ten náš? Určitě to nejsou hmotné artefakty, po kterých se nám stýská, spíš si myslím, že vyvolávají vzpomínku na něco nehmotného, duchovního, čím byl prostoupen život venkovského člověka. Bylo to respektování řádu v tradici. Dnes, bohužel, je svoboda chaosu ctěna víc než odpovědnost, která musí svobodě předcházet. Bez odpovědnosti je svoboda jen prázdnou frází v ústech nezodpovědných. Nevím, proč mě takové myšlenky napadaly, když jsem se začetl do prvních stránek memoárového Románu života obuvnického magnáta Jana Antonína Bati.
Narodil se a vyrůstal v uherskohradišťských Rybárnách, v domku, který již není, ale z míst, kde vyrůstal, se dívá na tok řeky Moravy jeho chlapecká socha, dílo sochaře Roberta Bučka. Jak vzdáleny byly podmínky dětství tohoto z největších průmyslníků, od podmínek dětství nás a našich potomků? „Co se pamatuji, tož pravda, moje paměť sahá nazpět nejvýše do roku 1902, kdy jsem jakožto čtyřletý otrhánek z Rybární, předměstí hradišťského, obzíral celý svět jakožto své království. Otec byl už tehdy dosti starý, kdysi ho mohu pamatovat. Obchodoval klobouky, cukrovinkami pro pouti a s úporností zlínského ševce setrval při výrobě huněných vysokých holínek. V práci byl vytrvalý a přesný. Vstával mezi prvními i tehdy, když se třeba jenom chvíli před tím vrátil z hospody – jak se někdy stalo. Nás bylo v domě šest dětí a rodiče, tetka Celestýna, maminčina sestra z Osvětiman, Lidka Klímkova taky z Osvětiman, která taky sloužila, a pak vždycky nejméně tři učni a tovaryši. To bylo třináct nebo čtrnáct lidí – a pro všechny tu byly dvě světnice, kuchyně a dílna, protože výroba sodovky zaujala čtvrtý pokoj. My děti jsme spaly dva i tři na posteli nebo na kufru, co měl tatínek na cukrovinky na pouť. O ten kufr jsme se vždycky prali. To proto, že na kufru jsme spali vždycky každý sám. Dělníci a učni spávali obyčejně na hůře, jenom když byl některý nemocný, tož spával na prašťáku, pletené pohovce z proutí, v kuchyni nebo na houni v dílně. Z hůry vedl žebřík vikýřem přímo ven a nebylo potřeba nikoho budit, když přišel některý později v noci. Nás kluky držel otec v přísné kázni. Nás, děcka, měl rád svým způsobem. Pilná práce, která jej po celý den zaměstnávala, a jeho vyražení a společnosti v hospodě skorem denně nechávaly nás hodně mimo jeho společnost. Jenom v neděli ráno, to byl náš společný den. To jsme my vstávali dříve než on a vlezli k němu do postele – všichni, kdo jsme mohli. I když se třeba vrátil až k ránu z hospody od karet, mariáška, nikdy nás o nedělní ráno nepřipravil. Polehali jsme si na něho – byl silný, tělnatý -a tropili „co čert kázal“. Tehdy to bylo dovoleno.“
Sedíme s kamarádem v jizbě a myslíme na ty, kteří zde kdysi žili. Gusta ještě pamatuje rodinu kováře, který zde žil. Ve dvoře se dochovala jeho dílna; mistr byl vyhlášený široko daleko. Na té besedě jsme nebyli sami. Byl tam s námi duch místa Genius loci. Kéž by z pamětihodností vstoupil občas také do lidí. Abychom ani my nepřipravili své prapotomky o pocit touhy setkat se se světem svých předků, až budou navštěvovat místa, kde jsme zanechali své stopy. Jaký „duch“ zůstane po nás?
Jiří Jilík
