Paní Dagmar, když teď sedím před Vámi a mluvíme spolu, jak mě vidíte?
Vidím konturově Váš obrys a jinak černý flek. Poznala jsem mužskou siluetu (fotografa – pozn. red.).
Kolik je ve Zlínském kraji lidí nevidomých nebo slabozrakých a jaké jsou příčiny tohoto hendikepu?
Je to ke dvěma procentům populace. Mezi našimi klienty jsou lidé, kteří na svět přišli předčasně, a v inkubátoru jim poškodili sítnici. Toto už se dnes naštěstí neděje. Ubývá také vrozených vad. Ale naopak přibývá lidí, kterým nastává vážné poškození zraku v pozdějších letech. Mají na to vliv civilizační choroby a souvisí to také s prodlužováním věku. Většina našich členů jsou senioři. Pracujeme i s lidmi, kteří zničehonic ztratili zrak při metanolové kauze.
Když vidoucí člověk najednou oslepne kvůli nemoci nebo úrazu, jak se s tím vyrovnává?
Někdo se uzavře do sebe a nechce vůbec s nikým komunikovat. To pak za námi přijdou rodinní příslušníci, aby pomohli vtáhnout dotyčného zpět do životního rytmu. Anebo se dostaví přímo ti lidé samotní a chtějí vědět, co je čeká a jaké mají možnosti. Poskytneme jim odborné poradenství, ukážeme pomůcky a vysvětlíme jim, jaká mají zákonná práva a nároky. Zároveň jim nabídneme různé služby, jak se aktivizovat, vzdělávat a žít společensky. Rodině či partnerům poradíme, jak se k postiženému chovat. Máme tady deset brýlí, které simulují ty nejvážnější vady. Jakmile si je nasadí na oči, dokáží si lépe představit, jak se jejich blízký cítí. A i pokud je člověk sám, bez zázemí, učíme ho, jak se s vzniklou situací vypořádat, aby mohl důstojně žít.
Pomáhá vám v tom, co dnes děláte, vaše osobní zkušenost?
Ano. V mládí jsem viděla dobře. Na vysoké škole jsem hodně tancovala, jezdívali jsme na festivaly a tančilo se až do tmy. Pozorovala jsem, že ztrácím prostorovou orientaci na jevišti. Postupně se to zhoršovalo. Nastoupila jsem do zaměstnání a stávalo se mi, že jsem vrážela do lidí. Lékaři mi sdělili, že jde o vadu, která se bude zhoršovat. Tuto postupnou ztrátu vidění provázela dlouhá etapa bránění se, že to není pravda. Sobě i okolí jsem chtěla dokázat, že vidím dobře. Místy to bylo až komické, když jsem si někdy natloukla nebo se zranila. Musela jsem se smířit s tím, že to lepší nebude, přijmout to. A tehdy se mi nejvíc ulevilo.
Jaké pomůcky vám hlavně pomáhají v praktickém životě?
Tady vám ukážu třeba indikátory hladiny a světla: hlídají, aby se nepřelila vařící voda při nalévání nebo aby se přes noc nesvítilo v místnosti. Máme ozvučené osobní i kuchyňské váhy, máme Colourtest na poznávání barev – je to výborné při oblékání nebo při třídění prádla do pračky, máme ozvučený teploměr, tlakoměr, glukometr, ale také třeba skvělý párovač ponožek a spoustu dalších věcí. Existují ozvučené míče, hry pro děti. Technický vývoj jde i v tomto směru velmi rychle dopředu. Ukazujeme tyto naše „vychytávky“ zážitkovou formou veřejnosti a současně vysvětlujeme, jak se chovat k nevidomým.
A jaké jsou možnosti širšího uplatnění ve společnosti?
V současné době je to už lepší, než dřív. Nejen díky řadě služeb i spektru zmíněných kompenzačních pomůcek, na které přispívá stát. Vzájemná sounáležitost, kterou zajišťuje SONS, sehrává také důležitou roli. Pokud se nevidomí chtějí integrovat do společnosti a být jejím platným členem, tedy pracovat, vzdělávat se, něco umět, mají tu příležitost. Dokonce si myslím, že pokud se naučí velmi dobře využívat kompenzačních pomůcek – třeba při studiu, leckdy předčí i své vrstevníky. Jakmile totiž není v pořádku zrak, člověk si vybuduje určité náhradní vnímání podle vlastních potřeb a rozpozná i to, co „normálně“ vidět není. Rukama nebo sluchem s jemností vnímá detaily a také si je dobře zapamatuje.
Někdy lidé s bílou hůlkou působí jistě a soběstačně, ale jindy zase naopak tápou a určitě by byli vděčni za nabídku asistence. Jak se zachovat třeba na ulici?
Velmi důležité je správné oslovení, to znamená lehce klepnout na rameno, aby dotyčný věděl, že se mluví k němu, a zeptat se, jestli chce pomoci a jak. Když někoho v dobrém úmyslu uchopíte a vlečete, může to být i nebezpečné, není na to zvyklý, může se leknout, může se bránit. Důležité je pořád slovně komunikovat.
Určitě vnímáte i to, jak obohacujete svět vidoucích. O masáže, které nabízíte, je velký zájem, protože jsou prováděny s neobvyklým citem. Máte i jinou zpětnou vazbu?
Ano. Ti, kdo nám chtějí pomoci, si dokáží přeskládat žebříček hodnot – právě když vidí, jak žijeme s tímto hendikepem. Když jsem bydlela v domku, chodívala jsem až večer pracovat na zahradu. Potřebuji kontakt s přírodou. Ale nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak vytrhávám kytky, které by měly na záhonu zůstat. Potom mě oslovila paní sousedka a říká: Když vás pozoruji, dochází mi, jakými malichernostmi se občas zabývám. Poznání našeho života může být přínosem pro společnost v tom dobrém slova smyslu. A to je i záměr festivalu Tyfloart, který teď připravujeme: předvést veřejnosti, že umělci se zrakovým postižením mají co ukázat a hlavně že mají sílu a chuť zdolávat překážky.
Helena Mráčková
