Pane Hýžo, máte úspěšnou firmu a jste oceňován vy i vaši synové, kterým jste řemeslo předal. Co tomu předcházelo?
Na základní škole jsem dlouho marodil a nevěděl jsem, jaké si vybrat povolání. Přišli náboráři nabízet řemesla a mně se zalíbila obuvničina: je to zčásti práce výtvarná a mě vždy bavilo tvořit něco rukama. V učilišti jsem zůstával v dílně i přes čas. Byl jsem vyhodnocen jako nejlepší učeň. Jednou přišel do výuky komunistický pohlavár. Na stěně visel nějaký portrét a ten funkcionář se mě zeptal, kdo to je. Já na to: „Že by Tomáš Baťa?“ Můj mistr úplně zblednul a ten pohlavár se začal řehtat. Na obraze byl ukrajinský hrdina Taras Ševčenko. Po vyučení v roce 1966 mě doporučili na Střední průmyslovou školu kožařskou, kde mi to také šlo dobře. Chodili jsme na praxi do Svitu, ale strojní výroba mě moc nebrala, víc se mi líbilo ve družstvech, kde se boty šily ručně. Ve volném čase jsem si přivydělával ve Svedrupu, protože rodiče měli jen zemědělský důchod a doma peníze chyběly.
Po maturitě jste nastoupil do Svitu?
Ano, do modelárny – do poloprovozu, kde se dělaly velké zakázky i na Západ, třeba pro firmu Baťu, ale i malé objednávky – když měli lidé atypické nohy. Dělal jsem plánovače: zařizoval kopyta a obíhal všechny následné operace, než se hotová obuv připravila k vyzvednutí. Potom jsem přešel na Generální ředitelství obchodu obuvi, kde potřebovali revizora kvality. Přiučil jsem se tam i účtařinu. Jezdil jsem po celé republice na kontroly. Bylo to zajímavé, ale manuálně jsem si to moc neužil.
Jak jste se dostal k folkloru?
Už v modelárně byli spolupracovníci z Bartošova souboru a ti mě vtáhli mezi sebe, rád jsem zpíval i tančil. Jednou přišel předseda družstva z Kašavy Josef Jarcovják, abychom něco naučili jejich děcka. A tak jsme přešli na Kašavu. S choreografií nám pomáhala Věra Kovářů, potom se tam dostal Karel Pavlištík. V roce 1977 jsem už ale měl plné zuby politických záležitostí na Generálním ředitelství: museli tam být ti nejkovanější komunisté, ale zároveň tam byli také někteří vyloučení ze strany. Já jsem měl to štěstí, že mě neobtěžovali. Náš výborný šéf, který nás nekomunisty kryl, bohužel zemřel a dostali jsme tam nechutného člověka, s nímž se nedalo vyjít. Vtom mě oslovil ředitel Okresního průmyslového podniku ve Vsetíně, že jim zemřel vedoucí obuvnické provozovny ve Vsetíně. A tak jsem nabídku přijal a bylo to tam vynikající. Měl jsem volné pole působnosti, protože můj šéf byl folklorista – organizační vedoucí souboru z Rožnova – Ing. Petr Dobrovolný. Začali jsme obouvat tento soubor a potom i další. Mnoho mě tam naučil skvělý člověk, pan Jan Lukáš, který byl předtím zavřený za vykonstruovanou akci Světlana. Dostal trest smrti, seděl v Hlohovci s Husákem a po několika amnestiích šel na svobodu. Byl to výtečný odborník, který skvěle ovládal modelářskou konstrukci. A potom přišla revoluce.
Co se dělo dál?
Celý podnik se rozpadl a šel do restituce. Ing. Dobrovolný mi doporučil, abych si našel prostory a odkoupil zařízení, které tam ještě zůstalo. Měl jsem velké štěstí, že mi starosta v Kelči nabídl prázdný obecní dům, který nebyl využívaný. Musel se opravit. Vzal jsem si úvěr. Počátky byly krušné, přežívali jsme jen tak tak, ale zvládli jsme to. Pomáhali mi synové a další lidé, někteří zůstali dosud. Asi deset let trvalo, než jsme se dostali z dluhů. Nejdřív jsme fungovali jako opravna. To byl základ, ale protože jsme uměli krojovou obuv, vytipoval jsem si různé festivaly, vánoční trhy. Oblékl si kroj, vzal stánek a na náměstích měřil lidem nohy, předváděl řemeslo a rozdával vizitky. Jezdil jsem po celé zemi a potom se postupně sypaly objednávky a my začali obouvat české i slovenské soubory.
Jaký máte názor na rozpad obuvnického průmyslu, bylo to nezvratné?
Tím, že padl celý socialistický tábor včetně Sovětského svazu, do kterého Svit exportoval kvanta obuvi, neměl Svitu kdo zaplatit. Možná, že kdyby byla jiná, rozvážnější politika, déle by trvalo, než by se obuvnický sektor zprivatizoval a mohlo zůstat víc družstev s ruční výrobou, ovšem to chtělo pomoc shora. Zvítězila rychlá privatizace, které zneužili spekulanti.
Je ševcovské řemeslo dnes perspektivní?
Určitě se ševci mohou uživit, my máme poptávky na krojovou obuv na půl roku dopředu a jsou i požadavky na originální boty na míru třeba podle obrázku.
Kupujete boty v obchodě, nebo si je šijete?
Většinou si šijeme sami. Včetně sportovních bot i holínek. Ale teď zrovna na sobě mám sandály, které jsem pořídil v obchodě na Slovensku, když mi bylo vedro a neměl jsem s sebou jiné boty. A zdají se mi kvalitní a pohodlné.
Aspoň máte přehled, co nabízí reálný trh. Dá se tam koupit solidní obuv?
To jistě, ale lidé by neměli hlavně dětem dávat laciné šmejdy z umělin. Minimálně podšívka a vlepovací stélka musí být z usní nebo z textilu, aby sála pot. U dětské nožičky je riziko, že z potivosti vznikají deformace, ploché nohy, křiví a vbočují se prsty, vznikají otlaky. Ještě „za totáče“ musel být každý vzor, než byl uveden do výroby, předložen k lékařským posudkům. A když obchodníci nakupovali ze zahraničí, museli přinést vzorek této komisi, a teprve pak mohli prodávat.
Z čeho máte radost?
Velmi si cením vyznamenání a ocenění naší práce. Těší mě kontakt se zákazníky, mezi nimiž jsou báječní folkloristé, a s radostí přijímám pozvání na jejich festivaly i na soukromé akce. A jsem šťastný, že řemeslo převzali synové a už se ho učí i vnuk.
