Pane učiteli, přednášíte historii. Co byste si přál, aby vaši středoškoláci měli spojeno s datem 17. listopadu?
Především je potřeba, aby věděli, že takové datum v kalendáři vůbec existuje. S tím začínáme v prvním ročníku. Když k nám přijdou, většinou mají jen nejasné tušení o významných dnech české historie. Takže jedna z prvních činností je, že trénujeme kalendář. Když probíráme 20. století, díváme se na některé díly Českého století. Zastavuji promítání a ptám se, jak určitým situacím rozumějí a vysvětluji jim, oč tam běží. Při začátku německé okupace zmiňujeme 17. listopad 1939 a potom se přes nacistickou a komunistickou totalitu dostáváme k převratu v roce 1989.
Jak tomu generace dnešních dětí rozumí?
Cokoliv, co se stalo před jejich narozením, jako by nebylo. Všechno předtím jim splývá. I filmy, které byly natočené v 90. letech, pro ně skoro neexistují. Příběhy ze starých řeckých bájí anebo z Bible většina studentů nezná. Takže začínáme těmi úplně nejzákladnějšími záležitostmi, aby pochopili, o co šlo v roce 1989. Když mluvím o Únoru 1948, snažím se jim trochu přiblížit, co to vlastně je totalita. Když jsme byli na filmech Jan Palach nebo Milada, myslím, že jim to hodně osvětlilo. To je předpoklad, aby pochopili 17. listopad. Snažím se jim vylíčit tu ohromnou euforii, která nás zaplavila, ale nevím, jestli je to přenosné.
Učil jste už před rokem 1989?
Ne. Vystudoval jsem historii na filozofické fakultě, ale pak jsem dělal v kotelně. Živil jsem se jako topič a zabýval jsem se literaturou, uměním, protože to mě bavilo. Nemusel jsem řešit problém s komunistickou stranou, mohl jsem číst, co mě zajímalo, a dělat grafiku tak, jak jsem chtěl. Nešlo o nějaké disidentské stanovisko. Nevěděl jsem zpočátku o nějaké „kultuře kotelen“. Ale zvolil jsem si tuto cestu, abych nemusel dělat ústupky, členství ve straně a tak. Režim mě nijak nepronásledoval. Měl jsem relativně volné zaměstnání, v němž byl i dobrý kolektiv.
A přesto jste tak silně prožil pocit euforie, když přišel listopad 1989?
Jistě, protože ačkoliv jsem předtím žil subjektivně svobodné a šťastné období, pořád to byl život ve lži. Člověk touží po pravdě a po tom, aby se věci mohly nazývat pravými jmény, to bylo najednou fascinující.
Máte možnost srovnání: toho krásného, o čem jsme snili, a reality, která nastala. Naplnila se očekávání toho, co jsme si od 17. listopadu 1989 slibovali?
Navzdory všemu špatnému, co se jako špinavá pěna vyplavilo na povrch, je fantastické to, k čemu došlo. Lidé si sice stěžují, že třeba nemají peníze. Já jich ale také moc nemám, a pořád je to úžasné. Je pravda, že dnešní situace je mnohem složitější a nepřehlednější. Na sociálních sítích se odehrává informační válka a uvědomuji si, že pro moje studenty je současná realita šíleně komplikovaná. Oni neví, že to je boj. Vedu je k tomu, aby se nenechali manipulovat.
Jak byste vysvětlil rozdíl mezi totalitou, od níž jsme se osvobodili, a manipulací, které jsme vystaveni neustále, byť má jiné podoby?
V totalitě si chce systém podmanit celého člověka, včetně toho, jak myslí. Středoškoláci dobře rozumějí Orwellově Farmě zvířat. V totalitním režimu se nemůžete bránit. Nutí vás dělat to, co nechcete, podvolit se. Manipulace spočívá v touze po moci a ovládání druhých ve svůj prospěch. To, co dnes zažíváme, je informační boj, ve kterém je sice snaha člověka ovládnout, ale pořád se můžeme bránit. My bychom vlastně ve školách měli mladým lidem nabízet jakési antisérum, určitý protijed, který spočívá v tom, že člověk kriticky myslí, že si ověřuje zdroje informací, že si střízlivě vytváří vlastní názor.
Daří se vám v žácích probouzet zájem o historii?
Když jsme letos na podzim byli na pravidelné literárně historické exkurzi v Praze, všichni studenti hodnotili jako nejzajímavější část programu návštěvu parašutistické krypty pod kostelem Cyrila a Metoděje. Taky je v divadle zaujalo představení ´Už je tady zas´. Děj vychází ze známé knihy a spočívá v tom, že v roce 2015 se v Berlíně se na lavičce probudí Adolf Hitler, který od roku 1945 spal. Stane se z něho mediální hvězda, protože všichni ho pavažují za někoho, kdo Hitlera mistrovsky paroduje. Jeho ten úspěch povzbuzuje a dostává se do ráže, takže řeční a gestikuluje jako ve 30. letech. Producenti se o něj perou a všichni mu říkají: „Vy jste dobrý! Kdo vám to píše?“ Tady si člověk uvědomí, že podobně jako Hitler argumentují v dnešní době i někteří politici. A u Hitlera víme, jak to skončilo. Studenti z toho byli nadšení. Když přišli do prváku, nevěděli, co se kolem nic děje, ve čtvrtém ročníku jsou těmito tématy velmi zasaženi a přemýšlejí o nich. Tomu třeba hodně pomáhá projekt Post Bellum nebo podobné iniciativy. Jakmile zapomenete na „velké dějiny“ a vsadíte do nich konkrétní lidské ostudy, citelně se to dnešní generace dotýká.
Mgr. Jan Slovák (1957) se narodil v obci Pradliska. Vystudoval historii a filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. S rodinou žije v Provodově. Kromě pedagogické činnosti se věnuje také rozmanitým aktivitám uměleckým: grafice, řezbářství, okrajově též divadlu, píše básně, zpracoval vynikající sborník o poutním místu Malenisko. Při Střední zdravotnické škole v rámci Akademie v Broučkově ulici organizuje diskusní klub, kde propojuje učitelské povolání s uměleckými zájmy – společně se studenty navštěvují ateliéry, debatují o knihách, v kumštu nebo politice.
