Co vás přimělo k tomu začít pomáhat ovdovělým?
Před 17 lety mi zemřel manžel, s nímž jsme měli krásný vztah. Přesto, že dlouhá léta bojoval s těžkou nemocí, byl pro mě jeho odchod bolestným šokem. Když jsem po posledním rozloučení zůstala u hrobu úplně sama, marně jsem hledala někoho, kdo by mi podal ruku a dovedl mě domů. Neviděla jsem nikoho konkrétního, kdo by mi pomohl.
Neměla jste širší rodinu, která by vám poskytla oporu?
Bohužel ne a situace byla o to těžší, že jsem zůstala sama s jedenáctiletou vnučkou, které jsme se s manželem ujali poté, kdy velmi mladá zemřela její maminka – naše dcera. Vnučka se k nám tehdy naplno upnula, protože otec měl jiné zájmy. Velice brzy nás přijala za „rodiče.“ Ovdovělý ztrácí se smrtí partnera pocit bezpečí, jistotu, že se může na někoho spolehnout. Zůstal nám velký dům a rozlehlá zahrada, to vše vyžadovalo mnoho starostí s údržbou. Přátelé mi radili prodej a koupi bytu. Když jsem vnučce řekla, že budeme mít nový domov, dívala se na mě se slzami v očích. Uvědomila jsem si, že jí nemůžu vzít i toto vnější bezpečí, na které byla zvyklá. Rozhodla jsem se, že se budu snažit dům se zahradou podle sil udržovat. Byla to někdy otročina. Až teď, při pohledu zpět, jsem nesmírně Bohu vděčná, že mi dával sílu, abych všechno zvládla.
Pocítila jste tedy jako vdova nedostatek péče a zájmu ze strany okolí?
Ano. Bohužel tato společnost nevychovává lidi k tomu, aby přijali smrt jako součást života. Lidé jsou v rozpacích, jak se k pozůstalému zachovat – jestli ho oslovit nebo mlčet. Mnohdy se mu raději vyhnou. Mám přítelkyni vdovu v Holandsku, zajímalo mě, jak je to u nich. Sdělila mi, že tam tři měsíce chodí za pozůstalým člověkem někdo z farnosti a jenom se třeba ptá: Nepotřebuješ něco? Nakoupit? Uvařit oběd? Pro mě bylo pomyslným záchranným lanem to, když rok po úmrtí manžela přišel do naší farnosti jako kněz otec Josef Nuzík (dnešní pomocný biskup). Vyslechl moje nářky, ale nelitoval mě. Z mého zármutku mě vyvedl tím, že mě začal pověřovat různými úkoly. S odstupem času vidím, jak moudře se tenkrát zachoval. Právě tím vykročením z kruhu vlastního zármutku a službou druhým se může člověk osvobodit téměř od každé duševní bolesti.
Myslíte si, že všichni ovdovělí mívají takový žal? Všechna manželství nebývají vždy šťastná…
Smrtí manžela nebo manželky je celá bytost otřesena ve svém základu, ztrácí svou identitu. Většina z nás vzpomíná na partnera s něžným smutkem. Samozřejmě i po mnoha letech stále chybí. A i když mnozí prožili bolestný vztah, kde byl alkohol, urážky, nevěry, čas jako by smazal to zlé a zůstanou jen pěkné společné chvíle. Statistiky uvádí, že ztráta partnera je tak obrovský nápor na organismus, že 75 procent lidí onemocní. Objeví se potíže buď psychické, nebo i somatické. Proto je velice potřebné nabídnout těmto lidem pomocnou ruku.
Jak se z perspektivy vlastní zkušenosti vdovství díváte na rozvody a rozpady vztahů? Nejsou někdy zbytečné?
Soužití dvou lidí je vždy o kompromisech a hlavně o odpouštění. Nedávno jsem šla nakupovat a před obchodem se s velkou a hlučnou gestikulací hádali dva mladí manželé. Přesto, že mi není vlastní míchat se do cizích sporů, něco mě přimělo nenápadně ženu oslovit: „Věřte, že v případě těžké nemoci nebo dokonce úmrtí partnera by vám každý spor připadal malicherností.“ Něžně mě pohladila, poděkovala a musela jsem se usmát, když dál nakupovali a manžel ji držel kolem ramen.
Sama jste člověk věřící a také akce, které nabízí vaše společenství, mají náboženský charakter. Znamená to, že je víra podmínkou zapojení se do vaší činnosti?
Určitě ne. Za svůj život jsem poznala tolik čistých a poctivých lidí, kteří nepatří k praktikujícím věřícím, že mi nepřipadá důležité se předem jakkoliv vymezovat. Ano, naše větší akce mají vždy duchovní část, mši svatou nebo modlitbu, díky které si uvědomíme dar setkávání, blízkost druhého člověka. Přijdou mezi nás i rozvedení nebo dlouhodobí singles a je jim s námi dobře. Někteří se dokonce o duchovní život začnou zajímat. Dnes jsme bezvadná parta, cestujeme, umíme si naplno užít společný čas. Všichni jsme prožili stejnou bolest, nasloucháme si vzájemně, potěšíme, zazpíváme, obejmeme. Prožijeme to, co každá lidská bytost potřebuje – být přijímán, být bezpodmínečně milován.
Blíží se Vánoce, kdy na každého člověka doléhá potřeba blízkosti rodiny a dobrých přátel. Zvláště silně to určitě pociťují lidé, kteří přišli o svou „polovičku“. Máte pro ně nějaké pozvání či vzkaz?
Pokud se týká konkrétních akcí, o nich průběžně informujeme na našem webu. Ze srdce přeji nám všem, abychom kromě plných stolů a hromad dárků pod stromečkem darovali to nejcennější – kus sebe. Svůj čas, upřímný pohled, úsměv, pohlazení, něžný dotek. A to nejen těm nejbližším. Zkusme otevřít oči našeho nitra a uvidět ty osamělé, smutné, strádající kolem nás. Pak určitě všem zazáří v očích nejen to betlémské světlo.
- Mgr. Alenka Panáková žije ve Zlíně – Kostelci. Letos oslavila 75. narozeniny. Původní profesí učitelka na prvním stupni ZŠ, dnes stále soukromě vyučuje jazyky a především se svými spolupracovníky aktivně usiluje o to, aby se činnost Společenství vdov a vdovců rozšířila napříč dalšími regiony na pomoc lidem, kteří zůstali sami. Více na webu www.vdovyavdovci.cz.
