Pane primáři, jak se zvýšily naděje nezralých miminek od doby, kdy jste začínal?
Ten pokrok je obrovský. Děti, které by ještě před deseti lety možná vůbec nepřežily, dnes mají vysoké šance. Na druhé straně základním smyslem naší péče není jen to, aby dítě za každou cenu přežilo. My chceme, aby mu bylo umožněno pokud možno nekomplikované zařazení do společnosti. Nejsme úspěšní ve sto procentech, a nikdy nebudeme. Jsou skutečnosti, které někdy nejsme schopni ovlivnit. Zejména to, co se stane s dítětem ještě před jeho narozením. Některé problémy, k nimž dochází v těhotenství, už formují poporodní adaptaci. V těchto případech někdy naše znalosti a schopnosti nepostačují. Objektivně je však úspěšnost neonatologie nejen ve Zlíně, ale v celé České republice mimořádná a patří z hlediska výsledků k nejlepším na světě.
Čím je to dáno?
Velmi dobrou organizací péče, kdy už mnoho let u nás funguje standardizovaný systém péče o matku a dítě. Víme, že těhotná s určitými komplikacemi bude rodit na specializovaném pracovišti. Druhým faktorem je ohromný entuziasmus všech lidí v oboru. Neonatologové – jak lékaři, tak sestry – pracují s miminky a s jejich rodinami, což člověka formuje. Mění to nazírání na pojem pacient, protože my se o děti staráme mnoho týdnů i měsíců. Do určité míry se sbližujeme i s rodinami, prožíváme s nimi každý den na oddělení a jsme s nimi v kontaktu i po propuštění, je to jiná medicína než ta standardní klasická.
Přitom je o tento obor malý zájem zdravotníků, proč?
Měli jsme řadu mladých kolegů, kteří přišli s velkým nadšením, avšak po několika týdnech nebo měsících nás opustili, jakmile poznali, co tato práce obnáší – nejen ve smyslu fyzické námahy, kdy je nutné opakovaně v noci vstávat a řešit akutní problémy. Především je to psychická zátěž, vyžadující velmi rychlé rozhodování. Pokud si nejsme jistí, můžeme začít váhat a to je pro dítě kritické. Je potřeba hodně studovat, hodně se učit a současně mít vysokou dávku empatie i asertivity v jednání s rodiči.
To bývá asi někdy těžké…
Ano, protože v mnoha případech už to není tolik ani o medicíně, ale spíše o etickém nazírání na život. Ve světě je obvyklé, že pokud stav novorozence je natolik vážný, že prakticky vylučuje nekomplikované přežití, personál si sedne s rodiči, v některých zemích i za přítomnosti kněze, a společně se zamýšlejí, jestli je další zachraňování vůbec v zájmu dítěte. Má-li být přežívání spíše utrpením, péče se ukončuje. Je to něco, co bychom mohli nazvat komfortní paliativní péčí v neonatologii, která zákonitě musí být součástí našeho oboru, i když se tomu někdy vědomě či podvědomě bráníme a nechceme si připustit, že nemusíme být vždy úspěšní, ale i to patří k medicíně. Snažíme se rodičům poskytovat pravdivé a úplné informace a vždy je naší snahou, aby rodiče spolurozhodovali o dalším osudu svého dítěte.
Kde jsou při zachraňování nedozrálých miminek meze, na které už moderní lékařská věda nestačí?
Rozhodující je doba trvání těhotenství. Tu optimální hranici viability čili schopnosti přežít hledá celý svět. Většina zemí považuje za smysluplné poskytovat resuscitační a intenzivní péči dětem po ukončení 24. týdne těhotenství. Zároveň víme, že existuje nemalá část dětí, které jsou schopny přežít, a dokonce v dobrém stavu, i pokud jsou narozeny dříve – zde ale péči zahajujeme, jen pokud nám k tomu dají svolení rodiče. Hrozí-li ukončení těhotenství před 24. týdnem, lékař s rodiči probírá všechny varianty léčby včetně informací, co může dítě ohrožovat. Pokud řeknou, že si v žádném případě nepřejí dítě zachraňovat, zajistíme mu základní teplo, tekutiny, případně analgetika, když naopak plnou resuscitační péči zkusit chtějí i s vědomím všech rizik, poskytneme ji. Jakmile je zřejmé, že dítě umírá, zavoláme širší rodinu a necháme je odejít ze světa v náručí rodičů.
Co je největší problém současného porodnictví?
Z mého pohledu je to celosvětový trend vysokého věku prvorodiček, který se blíží 40 letům. Je to naprosto nefyziologické, protože čtyřicetiletý ženský organismus je na těhotenství připraven jinak než pětadvacetiletý. Nastávají zdravotní komplikace, což stoprocentně ovlivňuje průběh těhotenství a četnost předčasných porodů. Právě to má vliv na poporodní adaptaci a další vývoj dětí.
Jste obhájcem a svým způsobem i propagátorem výstavby Nové krajské Baťovy nemocnice. Proč?
Důvodů je mnoho, pracuji ve zlínské nemocnici 24 let a znám ji detailně. Je krásná ve svém prostředí, které je až ohromující pro každého, kdo sem přijde na návštěvu. Park, stromy, potok, to vše je opravdu nádherné. Na druhé straně máme lůžková zařízení v 15 budovách a operační sály v 5 objektech. Když převážíme pacienty na vyšetření za každého počasí přes celý areál dlouhý víc než kilometr, není to dobré. Diagnostika i hospitalizace se tím komplikuje. Také neustále bojujeme s nedostatkem lůžek na intenzivní péči, jsme limitováni prostorem, nemůžeme se dále rozšířit. Kdybychom rekonstruovali stávající nemocnici, budeme se několik let pohybovat na staveništi, což neprospívá ani pacientům, ani personálu. Nejsem investor, ani ekonom, jsem lékař a z mého pohledu je nová nemocnice v mnoha směrech unikátní. Je to obrovský krok kupředu.
Chystáte na vašem oddělení nějaké novinky?
Rozvíjíme systém tzv. Na rodinu orientované péče, protože je známo, že čím víc se od začátku o děti starají vlastní rodiče, tím lépe v dlouhodobém vývoji prospívají. Mám na mysli senzorickou saturaci – vjemy dotykové, akustické, čichové a další. To nikdy nemůže nahradit sebelepší sestra. Tento 30 let starý koncept se v neonatologii rychle šíří světem a my se připojujeme edukačními aktivitami pro rodiče v projektu, který právě zahajujeme.
