Paní ředitelko, stála jste v čele knihovny, když ještě sídlila v bývalé Komenského škole, a pak i v době jejího náročného přesunu do zcela nových prostor. Znamenalo toto přestěhování v roce 2013 změnu k lepšímu?
Určitě ano, a to zásadní – pro knihovnu i pro naše uživatele. Nejen proto, že se do jednoho místa sestěhovala všechna detašovaná pracoviště a sklady, takže teď je každá kniha dostupná nejpozději do 45 minut. Získali jsme krásné moderní prostory, komfortní společné i individuální studovny i dostatečně velké zázemí pro organizaci akcí, jako jsou tvůrčí dílny, autorská čtení, přednášky, koncerty apod. Také se zlepšily podmínky pro návštěvníky, kteří můžou využívat kavárnu, mají přístup k wifi i možnost odložit si zavazadla. Jsme totiž přímo v sousedství vlakového a autobusového nádraží – ve východní části areálu někdejší obuvnické továrny. Tato zajímavá lokalita se postupně stává dalším živým centrem Zlína.
Výhodou je provázanost knihovny s Krajskou galerií výtvarného umění a s Muzeem jihovýchodní Moravy, s nimiž máme společné to, že uchováváme a pečujeme o paměť regionu a v tom se vzájemně doplňujeme. O provozní zabezpečení a propagaci se stará 14|15Baťův institut. Myslím si, že jakmile bude opraveno vlakové nádraží a vznikne nový dopravní terminál, staneme se ideálním výchozím místem pro ty, kdo přijedou objevovat kulturu a architekturu Zlína.
Jak se proměnilo knihovnictví za dobu, kdy v oboru působíte?
Na jednu stranu zásadně díky informačním technologiím, avšak podstata se nezměnila a tou je podpora čtenářství a dostupnost informací a vzdělání pro každého člověka – nezávisle na jeho sociální situaci. Trendem posledních let je rostoucí význam veřejných knihoven jako míst pro komunitní, kulturní a společenské akce, jejichž počet se během posledních 15 let v knihovnách Zlínského kraje zdvojnásobil. Kromě toho se významně posílila možnost knihoven poskytovat elektronické služby a zpřístupňovat dokumenty v digitalizované podobě. To je pro budoucí vývoj knihoven klíčové.
Kdo dnes do knihoven chodí a co lidé čtou?
Jednu pětinu uživatelů tvoří děti do 15 let, pak je velká skupina studentů – asi jedna čtvrtina, stejně velký díl představují senioři a mezi tím je produktivní generace, která má logicky nejméně času číst, o to víc si vážíme toho, když si k nám najdou cestu. Obecně platí, že ženy rády čtou romány ze života žen, velmi oblíbená je historická beletrie a detektivky. Dále je vidět, že u populárně naučné literatury jsou vedle historie „v kurzu“ pojednání o zdraví a životním stylu. Lidé hledají, jak svůj život uspořádat, jak dát do souladu práci a rodinu. Velké oblibě nejen u mladých se těší komiksové romány, které se u nás dostaly na vysokou výtvarnou úroveň.
Na velmi hezkých 35 až 40 procentech v celkovém počtu přečteného se drží česká beletrie. Mezi autory, na něž máme největší počet rezervací, jsou aktuálně Patrik Hartl, Radka Třeštíková, Robert Bryndza, Jojo Moyes a Alena Morštajnová. V roce 2017 byl nejpůjčovanějším českým autorem v knihovnách v ČR Vlastimil Vondruška se svými historickými romány. Pokud jde o druhy dokumentů, výrazně nám v posledních letech rostou výpůjčky zvukových knih. Zvyšují se také výpůjčky elektronických knih, ale tady se pohybujeme zatím v malém zlomku oproti tištěným dokumentům.
Jsou ve vaší knihovně nějaké „poklady“, kterých si zvláště ceníte?
Je to regionální fond, který jsme budovali už v době, kdy jsme byli okresní knihovnou. Jsou v něm prameny, které se týkají města Zlína a jeho okolí včetně baťovské historie a baťovských novin, které jsme při digitalizaci kompletovali ve spolupráci se zlínským archívem a muzeem. Minulé století máme velmi dobře zastoupeno a toho si cením.
Máte sama na četbu čas?
Bez čtení bych nemohla být a využívám volných chvil i při jízdě v MHD. Mám ráda poezii a také knihy rozhovorů. V poslední době mě zaujal titul Aleše Palána Raději zešílet v divočině – povídání s několika samotáři, kteří žijí na Šumavě, anebo rozhovor téhož autora se zakladatelkou hospicové péče Marií Svatošovou, kterou mám osobně velmi ráda. Zajímají mě knihy týkající se 19. století, protože to, co se tehdy odehrávalo, významně předznamenalo vrcholy a pády století 20. – třeba tím, jak se vytvářely podmínky k nacionalismu. Zároveň je zajímavé, jak racionálně a efektivně už tehdy fungovala veřejná správa.
Kdysi se říkalo, že kniha je nejlepší přítel člověka, sdílíte to tvrzení?
Nejlepší přítel by měl být člověk, který má také své nedostatky a oponuje vám, což je potřebné, a to kniha nedělá. Ale je to určitě jeden z velmi dobrých „přátel“, zejména v těžkých chvílích, když řešíme nějakou složitou životní situaci a pociťujeme ze všech stran velký tlak. A najednou v knížce najdeme oporu, možná i nějaké zrcadlení a třeba nám dojde, že se motáme v určitém kruhu myšlenek a otevře se nám nový pohled. Když byla velmi vážně nemocná moje maminka, četla jsem korespondenci paní Vaculíkové a pana Koláře, měla jsem na to čas jen v trolejbuse, a po několik týdnů pro mě ta kniha byla velmi důležitá. To, že si v určité chvíli vybíráte nějakou konkrétní knihu – podle vlastního pocitu a zájmu, to je velmi demokratický prvek. Vybíráte si podle vašeho svobodného rozhodnutí, na základě určitého vzdělání a někdy i doporučení. A právě k tomu knihovny vytvářejí podmínky – aby člověk věděl, co, kde a jak hledat, a mohl se vrátit i ke knihám, které už nejsou běžně dostupné.
