Paní radní, změnil se přístup veřejnosti k chápání sociálních služeb v tom smyslu, o jaký usilujete?
Ta situace se pozvolna začíná měnit. V posilování významu péče v domácím prostředí sehrává pozitivní roli aktivní zapojení místních samospráv. Snažíme se úzce spolupracovat s obcemi a městy nejen při komunitním plánování, ale zejména při zjišťování skutečných potřeb v daných lokalitách. Těší mě, že z pozice obcí narůstá snaha dělat maximum pro to, aby lidé staří nebo s nějakým zdravotním postižením nebyli umisťováni do ústavů, ale aby mohli zůstat v rodině či její blízkosti, nebo v blízkosti svých přátel a sousedů. Sociální vazby jsou nepostradatelným zdrojem kvalitního života. Dobrým trendem je budování domů s byty zvláštního určení pro cílovou skupinu seniorů nebo osob se zdravotním postižením ve městech i na vesnicích. Nezbytné však je, aby ty domy byly komunitního typu se společným prostorem k setkávání. Také rozvoj chráněného bydlení v jednotlivých městech či obcích pomáhá řešit situaci dospělých osob se zdravotním postižením, neboť tito lidé dnes od narození žijí ve svých rodinách, a proto v dospělosti by pro ně ústavní péče byla krok zpět. Stěhování lidí do ústavních zařízení daleko od místa bydliště, kde byli zvyklí, považuji za „hudbu minulosti.“
Dá se tedy říci, že společnost má dobře nakročeno od ústavní péče směrem k péči domácí?
Je to postupný proces, který vyžaduje změnu v mentalitě. Bohužel tím, jak se vytrácí mezigenerační soužití, má mladší generace někdy problém pochopit a přijmout projevy stáří. Tady často narážíme na bariéru neporozumění. Velkým problémem je také zakořeněná tendence odkládat a jaksi vytěsnit nepříjemné věci života – mezi které patří nemohoucnost a smrt – a tvářit se, jako by neexistovaly. Tato témata ale nemůžeme tabuizovat. Je potřeba o nich mluvit citlivě, ale otevřeně, a připravovat se i na tyto skutečnosti. Dnes není žádnou výjimkou, když je sedmdesátiletá dcera zaskočena zhoršením zdravotního stavu své devadesátileté matky a diví se: ´Jak to, vždyť maminka se dosud o sebe dokázala samostatně postarat!?´ Často při těchto změnách, kdy se najednou zhorší pohybové schopnosti a člověk je odkázán na pomoc, se při takovém přístupu jako jediné řešení jeví domov pro seniory. Ale těch možností terénní či ambulantní péče, které se dají kombinovat třeba i při zapojení rodiny, je mnohem více, ovšem je potřeba se o ně zavčasu zajímat. To se ale netýká jen seniorů. V podstatě každý člověk se může dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc, například po úrazu. Není přece nutné vyhledávat pobytovou službu jen proto, že se zhorší pohybové schopnosti. Je však třeba už v produktivním věku přemýšlet i o všech těchto eventualitách.
Existuje v nabídce sociálních služeb systematické poradenství a informovanost?
Každá sociální služba má poskytovat základní sociální poradenství. Lidé totiž mnohdy ani nevědí, na co se mají zeptat. Jako nejjednodušší se zdá zažádat o pobytovou službu, bez ohledu na to, jestli opečovávaná osoba ji už potřebuje nebo ji chce přijmout. Přichází si např. zapůjčit kompenzační pomůcku a při té příležitosti by měla dostat přehled o všech aktuálních možnostech péče. Velmi dobře se osvědčují centra pro pečující, která vznikají v některých městech, nejlépe v nemocnici. K informovanosti starších lidí určitě přispívají seniorská centra vytvořená ve všech bývalých okresních městech. Kraj svou dotační politikou podporuje posilování sociálních a komunitních vazeb, které formou edukativních a rehabilitačních programů přispívají k sociálnímu sdílení a tím i k předávání informací.Velký potenciálvidím v domácí péči
Dokážete si představit, že by domácí péče úplně nahradila ústavní zařízení?
Nemyslím si, že je to univerzální řešení. Například domovy pro seniory mohou spoustě klientů vyhovovat a najdou v nich spokojený způsob života. Ale jsou lidé, kteří adaptaci těžko zvládají, anebo opravdu do domova nechtějí. Velký potenciál spatřuji v ambulantních službách, kdy například senior, který by už doma neměl zůstávat sám, je ráno dopraven do zařízení a odpoledne si ho příbuzní opět vyzvednou, přitom mohou zůstat pracovně aktivní. Jsem velkým příznivcem domácí péče, ale je zde také na místě zdůraznit, že je třeba chránit si své vlastní síly: když se rodina sama chce postarat o svého člena, musí mít na paměti to, že kdo chce dlouhodobě pečovat, musí si sám také nechat poradit a pomoci, aby neskončil se silami dříve než ten, o koho pečuje. Je to jako při krizové situaci v letadle, kdy si nejdříve musíme nasadit kyslíkovou masku a až poté můžeme zachraňovat své děti či nemocné. Když oceňujeme pěstouny a pečující osoby, všímáme si právě i jejich vstřícnosti přijímat pomoc a radu jako prevenci syndromu vyhoření v takto obětavé a náročné službě. Mám velkou radost, že jsme toto oceňování zavedli, protože otevírá studnici dojemných příběhů. Těším se, že i v letošním roce bude nominována řada skvělých lidí, kteří se s námi podělí o své zkušenosti. Jsou velkou inspirací pro nás ostatní, kdo se jednou ocitneme v podobné situaci, a zároveň jsou důkazem, že pečovat doma jde.
