Loňský rok byl objektivně hektický, nejen pokud jde o stavebnictví. Jak jste ho zvládali vy?
Rok 2018 byl absolutně rekordní, ještě lepší než už tak úspěšný rok 2017 – jak co do obratu, tak do ziskovosti. Prostě ve všech atributech, které firma potřebuje. Pochopitelně to všechno nebylo dané ani tak naší pracovitostí či obchodní a organizační činností, ale hlavně okolím – rok byl ďábelský, extrémně silný.
Ďábelský? V jakém ohledu?
Dotáhli jsme to obratově tak, že fakturujeme milion denně. Takže když si spočítáte pracovní dny, tak jsme na ročním obratu plus mínus čtvrt miliardy. Pro nás, jelikož se stále vnímáme spíše jako rodinná firma živnostenského typu, je to zvládnutelné jen za abnormálního vypětí. Takovou kombinaci ekonomického růstu a nulové nezaměstnanosti, kdy všechny disponibilní síly jsou uplatněny, nelze zvládat dlouhodobě.
Co bude tedy v letošním roce?
Jednoznačně musí přijít konsolidace. My jsme se chovali tržně. Když po nás okolí takové výkony chtělo, tak jsme se přizpůsobili. Neutlumovali jsme služby ani aktivity. Ale ten hektický rozvoj s sebou přináší problémy a je nutné se stabilizovat – personálně, organizačně. Je zřejmé, že letošní rok bude trochu pohodovější. Nebude to žádný propad, spíše uklidnění. Z čeho tak usuzujete?Ze statistik automobilek. Bohužel. Česká republika je vyhlášená tím, že jde v podstatě o jeden velký subdodavatelský řetězec nepříjemně závislý na automobilovém průmyslu. A automobilky už hlásí meziročně srovnatelné objemy produkce. Prostě nerostou, patrný je dokonce i malý propad. To se samozřejmě projeví i v poklesu poptávky po stavebních kapacitách pro dodavatele. Letos se už tak zřejmě nebude opakovat to, co bylo minulý rok. Tedy že by se do výběrového řízení vypsaného státem či developerem žádná stavební firma nepřihlásila.
Začínali jste jako půjčovna, nyní patříte k významným prodejcům bagrů v České republice. Kdy nastal zlom?
V podstatě až do roku 2008 jsme měli spíše ruční nářadí, například bourací kladiva a vrtačky. Největší mechanizací byly 1,5 tuny těžké hutnící stroje. V té době jsem se konečně rozhodl zrealizovat to, co jsem už dlouho nosil v hlavě. Strategický plán s pracovním názvem Bagr. Pro mě osobně je to mimo jiné symbol stavební techniky, graficky i funkčně. Prostě nádhera. S rakouskou dodavatelskou firmou, dovozcem japonských bagrů Takeuchi pro centrální Evropu, jsme se dohodli, že budeme odebírat tyto stroje. A v době ekonomické krize, která na stavebnictví dopadla v letech 2010 a 2011, jsme začali skutečně nakupovat bagry ve velkém.
A tento krok se vyplatil…
Ano, když všichni moji kolegové z ostatních průmyslových půjčoven hlásili propady 25 až 30 procent, ti největší dokonce až 60 procent, my jediní jsme v klidu konstatovali, že rosteme o zhruba 30 procent každý rok. Došlo tak k synergickému efektu, kdy při poklesu okolí a našemu zvýšení obratovosti rostl náš tržní podíl. Plán prostě vyšel a my jsme si u dodavatelů z Rakouska získali velký respekt.
Jak se to projevilo?
Když viděli, že živnostník z Malenovic absolutně nebere ohledy na krizi, kvůli které například ve Španělsku spadlo stavebnictví na absolutní nulu, a nakupuje jak utržený, přišla nabídka na obchodní činnost. Tomu jsme se ale dost bránili, rok a půl jsme to zvažovali. To už je spousta práce – návody k použití, překlady, mutace, certifikáty, homologace, prostě pakárna… Navíc i nákup náhradních dílů pro naše potřeby je úplně jiná liga než rychle řešit zásobování širokého spektra zákazníků. O potřebě mít dokonale vybavené servisní vozy ani nemluvě. Nakonec jsme na to kývli, prodáváme bagry po celé Moravě a v Pardubickém kraji. Loni to bylo zhruba 100 kusů. A vše je jen o podání ruky, žádné papíry k tomu nepotřebujeme.
Nemáte smlouvy?
Bytostně nenávidím papíry, ať už administraci, či dokonce byrokracii. Místo papírů máme korektní chování, a hlavně dobrou platební morálku. Neexistuje, abychom neplatili včas. A toto se nám v dobrém vrací. Kupoval jsem například od německé firmy centrály za několik milionů korun. Zavolal jsem, že chci zboží, a oni, že ano, ale ať pošlu objednávku a oni pak vystaví zálohovou fakturu. Takhle to ale se mnou nejde, maximálně můžu poslat e-mail. Nakonec, když si ověřili naše ratingové hodnocení a reference, vše proběhlo tak, jak to má podle mě v ideálním světě vypadat. Poslali, o co jsem je telefonem požádal, a já ihned zaplatil. Ale rozumím, že z takového obchodování může mít někdo strach. Neplatičství je, bohužel, dneska skoro normou.
Máte s tím problémy i vy?
To ani ne, my máme v podstatě stálé klienty ze stavebnictví orientovaného na silniční a průmyslové stavby. Ale stačí se podívat do statistik. Ukazují, že více než polovina právnických osob dlouhodobě neplatí daň ze zisku, tedy jsou kontinuálně ve ztrátě. Jasně, dominantně to jsou podvodníci, kteří si zkracují svoje příjmy a zvyšují náklady tak, aby neplatili daň. Pokud to není tento případ, pak mi z toho vychází, že při dlouhodobém vykazování ztrátovosti si na své živobytí musejí vydělávat jedině neplatičstvím. A když to otočíte, tak zjistíte, že jen šest procent akciovek a společností s ručením omezeným platí daň z příjmu právnických osob vyšší než jeden milion korun. My k nim patříme.
To je velmi zodpovědný postoj…
Někdo by možná řekl, že je to hloupost. Ne, není. Já se tím dokonce chlubím. Pořád mám na paměti, jaké byly naše začátky. Manželka byla učitelka, dvě děti na škole a všichni čtyři naši rodiče byli na živu a pobírali důchod. Kdybych já přestal platit daně či minimalizoval odvody na sociální a zdravotní pojištění, tak by to bylo špatně, studem bych se propadl. Sedm na státě závislých, já jediný jsem vydělával. Toto mě formovalo, utvářelo můj podnikatelský názor.
Jak tedy hodnotíte podnikatelské prostředí v České republice?
Po změně společensko-ekonomických poměrů v roce 1989 jsme měli za úkol zformovat vše tak, abychom se co nejdříve dostali do šiku těch nejvyspělejších ekonomik západních států. Tak úplně se to ovšem nepodařilo. Platit řádně a včas za zboží či služby a odvádět daně u nás stále není považováno za normu. Mám pocit, že mnohdy to firmy vnímají jako něco na bázi dobrovolnosti. A aby to nebylo málo, dobrá není ani vlastnická struktura. Jsem dost zděšený, jak dominantní podíl našeho průmyslu tvoří montovny vlastněné zahraničními firmami. Umíme vyrobit vše, od elektrosoučástky až po pneumatiku. Jenže se to neprodává jako zboží. Za vnitropodnikové ceny to montovny pošlou své mateřské firmě, která zaplatí jen tolik, aby zůstalo na mzdy a režii. A to se ještě montovnám zvyšují náklady za různé nesmyslné licence a podobně. V podstatě se tak vyhýbají platbám daní za plnohodnotný výrobek a dividendy ve stovkách miliard odtékají do zahraničí. Prostě zahraniční kapitál není žádný ideál, podpora by měla směřovat k tuzemským podnikatelům.
Kde vidíte VLW za deset let?
Firmu postupně předávám synovi, třeba zahraniční obchod, kterému se věnujeme prakticky od našich začátků, je už pevně v jeho rukou. Takže já už o tom, co bude třeba za 10 let, vlastně ani mluvit nemůžu. Je to na něm. Mimochodem, většina z nás se pustila do podnikání po revoluci, začínali jsme jako chlapi těsně před čtyřicítkou. A teď se pomalu stahujeme. Spousta firem tak bude mít problém s generační obměnou. Nás se to ale naštěstí netýká. Na důchod to ale nevypadá… Teď musím dokončit naši provozní budovu, kde bude mimo jiné velká prodejna bagrů. Klidně tomu říkejme bagrosalon. Jde o velkou investici, kterou završíme 14. června. Tím se posuneme zase o kus dál. Pak budu mít čas přebudovat současné prostory na přednáškové a školicí centrum a zvát významné osobnosti, které mají co říct k tomu, kam naše společnost kráčí, jak špatná či dobrá cesta to je, a co by se s tím dalo dělat. Tím se budu bavit v následujících letech. Je to totiž téma, které by pro nás všechny mělo být jedním z nejdůležitějších.
Hektarový areál
Firma VLW bude 14. června slavnostně otevírat novou provozní budovu s unikátním zázemím pro prodej bagrů. Jde o symbolický zlom nejen v historii firmy, ale také v proměně areálu v malenovickém podhradí. „Správná firma, nás nevyjímaje, po revoluci začala v garáži. Jak ale stroje přibývaly, byly prostory malé, navíc zkoušky po opravách v zástavbě rodinných domů nebyly to pravé. Tak jsme začali uvažovat o přestěhování – po pěti letech jsme se v roce 1999 nastěhovali do areálu. Byl zdevastovaný a poznamenaný restitucemi. Všichni na mě koukali jako na podivína,“vzpomíná Radim Hrubý. Bylo to opravdu odvážné rozhodnutí. Bezvládí, kdy státu firma platila nájem, a přitom jakákoliv snaha o údržbu a investice byla zablokována restitucemi, trvalo 15 let. „V dražbě v prosinci roku 2014 se nám nakonec část areálu podařila koupit. Následně se nám podařil získat i zbytek, takže máme k dispozici 11 000 čtverečních metrů. Teď je to tak akorát. Uvidíme, co bude dál,“ uzavírá Radim Hrubý.
