Ostřílený zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, autor dvou knih rozhovorů, držitel prestižních novinářských ocenění. Přes nesporné profesní úspěchy ale, pro mnohé nepochopitelně, dráhu žurnalisty opustil. Místo štací zpravodaje v Polsku či Rusku ho tak od roku 2016 najdete úplně jinde. A ve zcela jiné pozici – v Bílovicích jako člena představenstva společnosti mmcité+.
Proč respektovaný žurnalista s perspektivou další kariéry vše najednou utne?
Ono to nebylo tak najednou, zrálo to delší dobu. Hlavní roli hrály dva faktory. Za prvé, byli jsme jako rodina 12 let trvale v zahraničí. Já jsem trpěl nostalgií a děti vlastně nikdy v Česku nežily. Chtěli jsme, aby zjistily, kam patří, kde mají kořeny. A druhý důvod byl profesní. Už jsem byl z práce unavený. Měl jsem pocit, že ze mě vyprchala zvídavost, což je pro reportéra asi to nejdůležitější. Stejná místa, tytéž události, rutina… Už mě prostě žurnalistika tak nenaplňovala jako dříve.
Takže jsi věděl, že vrátit se zpět a opustit svět médií je to jediné řešení?
To ne, byl jsem přesvědčený, že budu dál v rozhlase. Na jiných pozicích, třeba v Praze. A pak, za pár let, bych možná zase vyjel pracovat za hranice. V té době jsem hodně komunikoval s Radkem Hegmonem, designérem a spolumajitelem několika významných firem se sídlem v Bílovicích. Dvakrát jsem se tam zastavil. A jako všechny, kdo měli možnost areál navštívit, mě to okouzlilo – výjimečné prostředí, duch místa, celková atmosféra, prostě láska na první pohled. Říkal jsem si, že pokud mám teď a v tuto chvíli zkusit něco nového, tak to je to pravé.
Společnost mmcité+ navrhuje a staví vlaková či autobusová nádraží a protihlukové stěny. A to po celém světě. Neměl jsi obavy, že pozice člena představenstva a obchodního ředitele pro Polsko je velký krajíc?
Možnost selhání jsem si vůbec nepřipouštěl. Přeci jen, obchodní jednání je žurnalistické praxi podobné. Je to o potkávání, zapojení empatie, o získávání důvěry. Navíc jsem cítil oporu v podobě přátelského prostředí firmy. Po relativně krátké době mi svěřili zásadní zakázky. Kluk, který přišel z pohledu byznysu vlastně odnikud, najednou odpovídá za obrovské obraty. Ale v klidu jsem rozhodně nebyl. Občas jsem nemohl spát, během dne mě doháněl stres. Ovšem neřekl bych, že šlo o něco zásadního, čím by si takřka každý v podobné situaci neprošel.
Kdyby v té době přišla nabídka od jiné firmy, využil bys ji?
Ani náhodou. To bylo všechno tak výjimečné, osoba Radka Hegmona, jeho bohémské energie. Fascinuje mě i ten příběh, kdy dva mladí designéři z instalace pár laviček v jednom městě postupně vybudovali tak obrovskou firmu. Nebýt této nabídky, z novinařiny bych nikdy neodešel. Ostatně pořád vedu vnitřní monolog, zda mi kreativní svět žurnalistiky nebyl bližší. V novinařině jsem se stýkal s lidmi, kteří mě samotného inspirovali. Ve stavebnictví to tak rozhodně není. Člověka to tolik nerozvíjí. Proto se novinařině, ovšem už spíše v podobě koníčku, věnuji i nadále. Píšu rozhovory pro několik médií. Jde svým způsobem o kompenzaci.
Tebe lze s ohledem na působení v Polsku v roli zpravodaje považovat za experta na naše severní sousedy. Jak si vysvětluješ výraznou disproporci mezi tím, jak vnímají Poláci nás a jak my Poláky?
Poláci nás vidí jako západní zemi a pořád jsme pro ně inspirací. My naopak máme zažité klišé z 90. let, že co Polák, to kšeftař. Navíc jsou mediálně dost známé kauzy nekvalitního masa či posypové soli v potravinách. Já jsem se v době mé rozhlasové kariéry snažil vysílat pozitivní věci, protože jsem sám Polsko vnímal velmi dobře. A myslím, že se k tomuto názoru přiklání stále více lidí. Jakýmsi zlomem byl rok 2012, kdy Polsko hostilo mistrovství Evropy ve fotbale. Desítky tisíc Čechů tam přijely a viděly, že je to jiná země, než jak si ji představovaly. Prostě se dostavil pozitivní šok.
Nic na tvém pohledu na někdejší působiště nezměnily ani zkušenosti z pozice obchodního ředitele pro tuto zemi?
Polsko mám rád. Mimo jiné jsem vydal knihu rozhovorů s významnými osobnostmi a zajímavými lidmi s názvem Polské duše. Ovšem stavebnictví, to je prostě jiný svět, jiní lidé. A když bych se na Polsko měl dívat jen pohledem obchodníka ze stavebnictví, tak dojem je úplně jiný. Ale nedělám si iluze, že jinde je to jiné. Stavebnictví je tvrdý byznys…
I v Bílovicích jde o tvrdý byznys?
Tady je alfou a omegou, od nichž se vše odvíjí, dvojice majitelů. Jde o designéry, pro které je hlavním smyslem kvalitní produkt, ne o tvrdé podnikatele honícími se za co nejlepšími ekonomickými výsledky. Tady se naplňuje heslo, že nic není nemožné. Jakýkoliv nápad či myšlenka se nezavrhne hned na začátku, dává se prostor kreativitě. A buď z toho vznikne zajímavý projekt, nebo ne. Ale do háje vás předem nikdo nepošle. Prostě trochu jiný svět. Vím, že to zní až moc pozitivně, ale tak to cítíme. Toto místo má atmosféru, která na každého působí. Právě proto, abychom DNA naší firmy ukázali všem, kdo o to stojí, uspořádali jsme loni přímo u nás v areálu hudební festival WiFič VEN! Pořádáme ho i letos, už ale v trochu větším měřítku. Dva dny, více kapel, více zážitků… To vše ve dnech 12. a 13. září.
