. V areálu v Bílovicích tak řeší nejen sladění tvaru s funkčností, ale také jak vše – od vestavných campingových boxů do aut přes exteriérový nábytek až po nástupiště na vlakovém nádraží – co nejkvalitněji a nejefektivněji vyrobit. „Neustále musím moderovat vášnivé debaty mezi designéry a techniky. Vysvětlovat jim, že jeden bez druhého se neobejdou,“ popisuje jeden z běžných problémů všedního dne.
Jak se stane, že se z designéra stane podnikatel, který se podílí na založení několika firem, z nichž dvě patří k docela významným zástupcům strojírenského oboru v regionu?
Na začátku byla asi deziluze. Respektive to, že se po realizaci naší první zakázky nedostavila žádná satisfakce. To bylo v roce 1992. Město Zlín tehdy vypsalo soutěž na mobiliář. Spolu s tehdejším spolužákem a dnešním kolegou Davidem Karáskem jsme do toho, ještě jako studenti designu na vysoké škole uměleckoprůmyslové, šli a vyhráli. Jak se nakonec ukázalo, tato výhra byla počátkem ukrutných porodních bolestí. Na jedné straně šlo o problém s vlastním designem – pod dojmy z tehdy nastupujícího trendu postmodernismu a v kontextu zlínského funkcionalismu jsme dlouho řešili tvar, na druhé straně jsme nevnímali technologické limity či výrobní zákonitosti.
Druhé úskalí pak vzniklo na straně zhotovitele. Neměl zkušenosti s tímto typem výroby a vlastně ani moc chuť vše vyřešit tak, aby to bylo kvalitní. Takže fakt porod. Výsledkem jsou sice dvě zastávky, které ve Zlíně dodnes slouží, ale my jsme se jako šťastní rodiče rozhodně necítili…
Takže na počátku podnikatelského příběhu stála první konfrontace s realitou?
Taky. Ale hlavně naše obrovská touha vytvořit prostřednictvím našeho designu produkty, které se dají prodávat opakovaně. Tady musím nastínit, v jakém stavu jsme byli. Uměli jsme sice mobiliář navrhovat, ale bez souvislostí. Nejdříve to bylo malé, pak velké, jindy byla obtížná údržba či drahá výroba. My jsme si to naštěstí vcelku rychle uvědomili a kromě tvaru začali řešit i další věci – jak to má vypadat, kdo si to může koupit, jak to lze vyrobit tak, aby to dávalo ekonomický smysl…
Závěr byl ten, že jsme sice s něčím vyhráli soutěž, ale je to vlastně neprodejné. Jeden atypický výrobek, nikoliv produkt. V tu dobu nebyla žádná designerská studia, kam bychom se mohli upíchnout. Pochopili jsme, že když chceme své návrhy realizovat, tak musíme zajistit výrobu – a ta nemohla být atypická, ale opakovaná.
Pak přišlo založení výrobní firmy?
Ještě ne. Nějakou dobu to fungovalo tak, že jsme prvky mobiliáře navrhli, vyprojektovali a samotná realizace byla formou inženýringu, tedy vlastně výrobní kooperace. Ale ani to se neukázalo jako optimální varianta. Nedá se zcela udržet stejná kvalitativní úroveň u různých dodavatelů, občas byl problém i s termíny. Proto jsme to začali postupně omezovat a zavádět vlastní výrobu. Kvůli tomu jsme koupili jednu dílnu v chátrajícím areálu po zemědělském družstvě v Bílovicích a oficiálně vznikla firma Kovocité. Nákup prostor, v nichž jsme prováděli například kompletaci a lakování, nás vyšel na půldruhého milionu korun. Tehdy jsme se málem pohádali, zda to není zbytečně velká suma za dílnu, kterou možná ani nikdy celou nevyužijeme.
Rychle se ukázalo, že to byly obavy naprosto zbytečné, a že jsme se spíše měli ptát, zda to naopak stačí na další rozvoj. Postupně jsme totiž začali kupovat další a další objekty a plochy v areálu. A pořád nám to nestačí, prakticky po celou dobu naší existence se potýkáme s nedostatkem místa. Mezitím totiž vznikla i další výrobní společnost, construction cité +.
Co pro vás bylo na podnikání nejtěžší tehdy? A jak je to dnes?
My jsme do toho šli bez hlubšího technického vzdělání a bez znalostí ekonomických zákonitostí, navíc v docela divokých 90. letech. Takže těch problémů bylo dost. Ale když to zjednoduším, tak tehdy i nyní je nejtěžší najít, řídit a motivovat lidi. Když jsme začínali, byli jsme pro potenciální zaměstnance nezajímaví. Design studio nikoho moc nebralo, nikdo nás neznal, žádné zajímavé peníze u nás nebyly. Jediné, co jsme mohli našim zaměstnancům, kteří pak budovali firmu spolu s námi, dát, byla vize. Šlo to dokonce tak daleko, že pro nás byl v určitých fázích podnikání zásadnější úspěch v prodeji vize lidem než komerční úspěch produktů. Ale zvládli jsme to. Většina lidí, která u nás tehdy začala pracovat, je v týmu dodnes. A jsou pro nás klíčoví. Například náš úplně první zaměstnanec je tak zásadním článkem firemního řetězce, že bez něj by šlo jen velmi obtížně udržet vše na současné úrovni.
A současný stav?
Jako všichni správní strojaři máme podstav. Přitom bez Kovocité, a vlastně i construction cité +, bychom byli v čudu. V nich se všechny naše myšlenky, nápady, přetvářejí v produkt. Jenže najít lidi je dnes minimálně stejně těžké jako v dobách, kdy jsme začínali. Navíc je tu jeden důležitý rozdíl – dříve bylo vše jen o penězích. Dáš víc? Jdu k tobě.
Nyní musíte nabídnout i nefinanční motivaci. Proto pořád děláme na tom, aby lidi naše firma bavila. Nemáme v tom žádný systém, je to vlastně taková hra – pořádáme sympozia, festival, máme několik menších projektů. Cílem je, aby naši lidé měli možnost realizovat se i jinak, odreagovat se. Aby se do práce těšili, neztratili chuť něco dělat a tvořit. To je věc, která nám bere dost času i energie, ale je naprosto nezbytná. No a pak je tu ještě něco, co alespoň mně bere energie ještě více, ale je to snad ještě zásadnější – neustále musím moderovat vášnivé debaty mezi designéry a techniky.
V čem spočívá jejich spor?
Technici, tedy pragmatici, mají pocit, že design se musí navrhovat tak, aby se snadno vyrobil. A ideálně moc často neinovovat. Designéři, tedy kreativci, zase mají tendence pořád vše měnit, posouvat vpřed. Oba postoje jsou v zásadě správné, logické. Ale oba tábory si musí uvědomit, že jeden bez druhého se neobejdou. Já osobně kořeny toho antagonismu mezi pragmatiky, ať už jsou to technici či dělníci, a těmi, kteří se živí kreativou, moc nechápu. Je to zřejmě celospolečenský jev. Přitom v našem regionu máme skvělý příklad toho, jak propojení kreativity a pragmatismu může fungovat – na tomto principu stálo podnikání firmy Baťa. Pokud obě složky dobře vybalancujete, tak to zkrátka funguje. Nesmíte ale do rozhodování tahat emoce.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsme jako firma měli celkem 12 zaměstnanců, z toho osm tvořili designéři, vesměs mí dobří kamarádi. Pak přišla menší hospodářská recese, s ní Klausovy balíčky, a my museli propustit čtyři lidi. Žádný z těch, který odešel, nebyl technik…
Už jste naznačil, že design není jen o tvaru. Odehrává se i ve vás nějaký vnitřní boj kreativního designéra s pragmatikem?
Design je věc, která se velmi často řeší bez souvislosti. To ale v našem případě není možné. Děláme mobiliář, autobusová či vlaková nádraží, nábytek. Konzumenty našeho designu a uživateli našich produktů jsou vlastně všichni. Navíc takřka vše, co děláme, musí být v nějakém kontextu s okolní architekturou. Takže pro nás je funkčnost a užitná hodnota výš než tvar. Chvíli to trvalo, než jsme si to uvědomili. Proti výrazné tvarové pestrosti mluví i další fakt. Když zvolíte výrazný tvar, lépe se navrhuje, zpočátku zaujmete, ale životnost je malá – prostě to zestárne, lidé to už nechtějí. Když naopak máte něco, u čeho lidé rukopis designera vlastně ani nevidí, není to přetvarované, vyvolává to v konečném důsledku možná tu úplně největší emoci. A lidem je v tom nejlépe. Což je přesně to, o co nám jde…
