Honzo, přibližte nám, jak takové závody probíhají. Mnozí si asi při zmínce o soutěži hasičů vybaví spíš kolektivní hasičský útok, který se běžně provozuje i u dobrovolných hasičů.
Soutěží se v disciplíně Ultimate Fightfighter, která se podobá tomu, co se u nás koná pod názvem Železný hasič, jen s trochu jinými pravidly. Jde o individuální závod spočívající ve zdolání soutěžní trasy, na níž ve standardní hasičské výstroji vážící 20 kilogramů vykonáváme různé úkoly. Ty v podstatě simulují různé situace, které mohou nastat při hasičském zásahu.
Co například?
Třeba roztažení a smotání hadic, tažení figuríny o hmotnosti 80 kilo na danou vzdálenost, běh do třetího patra s hadicí či jiným vybavením, posouvání závaží pomocí úderů kladivem a další úkony zaměřené na sílu a vytrvalost. U Ultimate Fightfighter se navíc člověk musí soustředit, aby dodržel pravidla a neudělal žádnou chybu. Jde i o takové detaily, jako že při běhu ze schodů musíte jít po jednom schodu, ne po dvou, jinak dostanete penalizaci.
Mám obrovskou radost nejen ze stříbrné medaile z této disciplíny, ale i z toho, že také první a třetí místo obsadili kolegové z naší české výpravy. Společně jsme pak ještě získali první místo v soutěži čtyřčlenných družstev v této disciplíně a k tomu pak i třetí místo v týmové soutěži v běhu do 53. patra. Tím spíš, že konkurence byla obrovská a zvláště domácí Číňané byli vynikající.
Čím to podle vás je, že se Čechům i na různých jiných světových soutěžích tak daří?
Našlapaní jsou všichni, kteří na soutěž přijedou. My máme ale oproti ostatním mnohem víc příležitostí se „vyběhat“ a čerpat zkušenosti při závodech Železný hasič, které u nás pořádají zejména dobrovolní hasiči. Jinde ve světě se takové soutěže konají dvě tři ročně, u nás dvě tři za víkend. Sám se jich rád účastním.
Závody vyžadují ohromnou fyzičku. Jde sice „jen“ o pár minut, ale v enormním nasazení, které většina lidí nezvládne. Jak si udržujete fyzičku?
Jedna věc je běžná fyzická příprava v rámci zaměstnání. Na každé 24hodinové směně máme povinné tři hodiny fyzické přípravy v podobě týmových sportů nebo posilovny. Pro hasičské závody navíc potřebuji i další aktivity, abych trénoval sílu, dynamiku a vytrvalost, takže přidávám další posilovnu, cross fit, běh, chodím plavat, zhruba v rozsahu šesti až deseti hodin týdně. Teď je to trochu méně, protože mám malou dceru a nedávno se nám narodil syn, takže se víc snažím fungovat doma. Ale už se těším, že časem začneme vést ke sportu i naše děti. Určitě nebudeme sedávat doma u televize.
Jak jste to měl s volbou povolání hasiče vy? Bylo to vaše vysněné povolání?
Můj otec byl dobrovolný hasič v Hulíně, brával mě s sebou na akce, vždy mě to bavilo… V osmi letech jsem doma řekl, že budu hasič, a od té doby jsem si za tím šel. V osmnácti letech jsem se začal účastnit soutěží Železný hasič, při studiu vysoké školy jsem začal pracovat u hasičů v Ostravě a posledních pět let působím ve Zlíně. Říkám, že hasičem se člověk musí narodit, musí tu práci dělat srdcem, brát ji jako poslání. S kolegy v práci jsme povahou každý jiný, ale toto máme všichni společné.
Jan Haderka (30 let)
Profesionální hasič u Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje. Je členem české národní reprezentace TFA (neboli Železný hasič). V Českém poháru TFA vybojoval v minulých letech dvakrát druhé a jednou páté místo, letos je průběžně čtvrtý. K jeho významným dřívějším úspěchům patří dvě zlaté medaile na Světových policejních a hasičských hrách 2017 v Los Angeles nebo loňské stříbro na světových hasičských hrách v Jižní Korei. V roce 2017 získal v anketě Sportovec roku Zlínského kraje Cenu občanů v hlasování veřejnosti.
