Expozici Karlu Krylovi, kroměřížskému rodákovi, otevřel Dům kultury Kroměříž v roce 2014 symbolickým přeštípnutím ostnatého drátu ověnčeného růžemi. Nic jiného by se sem ani nehodilo. Expozice je dráždivá, kritická, chytrá, tklivá a smutná. Je jako zhmotněná Krylova píseň.
Vcházíte sem a je lepší, když nic dopředu nevíte. Prostor je plný členitých zákoutí, odněkud se line hudba, mění se světla, prostor jakoby zadržoval dech a uhýbal vám před očima. Můžete si tady šlapat po štěstí, projít se po střepech, bude na vás pršet, Krylovy písně se kolem vás ovinou a donutí vás zpomalit, zastavit se a přemýšlet.
Scénograf Jan Konečný se rozhodl pro jiné zpracování než učebnicový výčet letopočtů. Krylova kroměřížská expozice odkrývá rozpor mezi klidným zázemím, po kterém Kryl vždycky toužil, a rozháranou skutečností, kterou mu život opravdu přinesl. Šedivé období normalizace, které se na něm bouřlivě podepsalo, tu hraje významnou roli.
Běžte tam. Běžte tam sami nebo ve dvou, udělejte si čas a v klidu si tohle místo prožijte. Možná vám bude trochu tesklivo, ale o to víc si uvědomíte, jaké máme štěstí, že žijeme v naší době. A že je lidský život křehkým předivem, které se snadno zpřetrhá.
