David Derka ze Zlína ručně vyrábí nože pod značkou Dave’s Knives. Mít takový doma v kuchyni nebo s sebou v přírodě, to dá člověku pocit výjimečnosti. Do dílny David odbíhá pravidelně hned poté, co přijde ze školy. Ten úspěšný nožíř je totiž středoškolák.
Jak se student strojařiny dostane k výrobě nožů?
Ono to vlastně začalo dřív než ta strojařina. Doma jsme měli kutilskou dílnu, do které jsem si jako malý chodil hrát. Měl jsem k tomu vztah. Zhruba ve čtrnácti jsem v ní vyrobil meč. Byl metr dlouhý. Ale zjistil jsem, že taková věc už dnes jaksi nemá využití, tak jsem si řekl, že zkusím nůž.
Co člověk potřebuje k tomu, aby mohl vyrobit nůž?
Je důležité mít znalosti o materiálech. Především o kovu. Já nože nekovám, ale vybrušuji z nerezové oceli. Koupím plát, z něj nůž vyříznu, vyvrtám díry na nýty. Nakreslím si, jak má vypadat ostří, pak ho vybrousím a vyleštím. Pak se nůž kalí, čímž je tvrdší a odolnější a některé oceli i pružnější.
Může si u vás zákazník objednat, jak konkrétně má jeho nůž vypadat?
Ano. V prvé řadě si vybere typ. Mám svou řadu, kde jsou malé i velké nože, určené každý na něco jiného. Tvar už neupravuji. Dál si zvolí, jak a z čeho mám udělat rukojeť. Ocel pak lze ozdobit gravírováním, což je vlastně vypalování laserem. Jméno, lebka, chobotnice, není problém namalovat cokoli. Dají se tím dělat tenoučké linie, takže jsem schopný vytvořit krásné detaily. Ale barvy nejsou možné. Umí to jen černou, nebo nic.
Když jste zmínil rukojeti, z čeho je možné je udělat?
Já nejčastěji pracuji s epoxidovými pryskyřicemi a je to pro moji značku docela typické a poznávací znamení. Ovšem existují samozřejmě různé speciality, například stabilizovaný zub z mamuta, což je záležitost v ceně zhruba osm a půl tisíce korun. Je to velmi křehký materiál. Když člověk při jeho řezání udělá chybu, nebo třeba narazí na zarostlý kamínek, celý zub se roztříští.
Už jste takovou rukojeť dělal?
Vypadá to, že ji brzy dělat budu. Přiznám se, že mám obavy. Když se mi to nepodaří, bude to drahá chyba.
Dá se výrobou nožů živit?
Určitě ano, ale já se tím živit nechci. Řada nožířů v Česku jde cestou speciálních kusů, kterých vyrobí jen pár a jeden prodají třeba za dvacet tisíc. Lidí, kteří si takový nůž koupí, ale není moc a podle mě se trh rychle nasytí. Já jsem se rozhodl ceny nastavit tak, aby byly moje nože dostupné pro běžného zákazníka. Řekněme třeba tři tisíce za kus. Tím pádem mám širší záběr. Ale samozřejmě vytvářím na zakázku i speciálnější nože s nejrůznějšími detaily a vylepšeními, které cenu navyšují.
Jak těžké bylo stanovit cenu nožů?
S tímhle mi dost pomohla účast v soutěži Můj první milion. Až když jsem se přihlásil do středoškolské kategorie, donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak si nacenit nejen materiál, ale i jednotlivé operace, abych se v součtu dostal na nějakou rozumnou cenu.
Jaké máte se značkou Dave’s Knives plány dál?
Příští rok se budu přesouvat do Prahy na vysokou školu, takže si musím přesunout i dílnu. Některé stroje budou problém, třeba metr a půl vysokou vrtačku člověk jen tak do auta nesloží. Výrobu bych výhledově chtěl trochu zautomatizovat. Ne, že by za mě práci dělaly stroje, spíš mi pomůžou s operacemi, u kterých se lehce udělá chyba. To je třeba broušení ostří. Na to musí mít nožíř pevnou ruku, aby celou dobu udržel dobrý úhel. Také bych se někdy rád vrátil k výrobě šperků.
Už jste šperky někdy vyráběl?
Nedávno jsem spolupracoval s módním návrhářem Janem Černým, kterému se teď velmi daří, například byl na stáži u světoznámé značky Louis Vuitton. Poznali jsme se, když studoval ve Zlíně. Když měl módní přehlídku v Praze, vyráběl jsem k ní kolekci šperků a doplňků, hlavně prsteny nebo řetězy. Móda mě baví, ale nože asi dál zůstanou to hlavní.
