Zdeněk Machů (72) má ve Zlíně na Burešově své království už jedenačtyřicátý!!! rok. Petr Šivic (54) je nováček, jak sám říká, v království jabloní, okurek, hrachu či jahod a brambor tráví teprve třetí rok. Zahrádkáři byli přitom ve Zlíně před časem na vymření. Válcovala je třeba levná konkurence v nedalekých hypermarketech. Ceny se tam ale jako jinde zvedly, což není zdaleka jediný důvod, proč se lidé na zahrádky vracejí.
„Tady na Burešově byly v jedné části problémy s vodou a to moře lidí odradilo. Poslední dobou se ale hodně vracejí, důvodů je víc, třeba dražší zemědělské produkty v obchodech, ale i hektická doba a lidé naráz zjišťují, že tu najdou klid, vypěstují si své vlastní potraviny a aktivně si odpočinou,“ vypočítává důvody jeden z nestorů zlínských zahrádkářů Zdeněk Machů. Načíná tu už páté desetiletí. „Pocházím z Valašska, už v dětství a v mládí jsem si pořádně zkusil tvrdou práci na poli, pak jsme se přestěhovali do Zlína. Když manželka někdy v roce 1970 chtěla zahrádku, zapřísáhl jsem se, že na motyku už nesáhnu. A vidíte, všechno je jinak, bez zahrádky bych už být nemohl.“
„Já jsem se stal zahrádkářem coby rekonvalescent, několik let jsem zápasil s těžkou nemocí, tady mám pocit, že mi ji právě zahrádka pomohla porazit,“ usmívá se „nováček oboru“ Petr Šivic, bývalý vrcholový aktivní sportovec, hokejista. „Například rána jsou tady s dokonalými výhledy na Zlín úžasná. Člověk tu přímo cítí, jak mu pomáhá pohyb a jak je život krásný,“ říká muž, který teprve objevuje taje toho, co všechno se dá pěstovat. Jeho největší chloubou jsou přitom obyčejné brambory, pak také okurky a rajčata.
„Zrovna sklízím česnek, když je v obchodě za dvě stovky za kilo, tak vím, že když zásobím sebe i rodiny dětí, tak určitě ušetříme,“ vypráví Zdeněk Machů. Také on má za sebou málokdy vídané zdravotní trable, také jemu je pomohla překonat zahrádka. „Tady se získává úplně jiný pohled na svět, duševní síly se tu propojují s těmi fyzickými, navíc máte radost z toho, když nastane čas sklizně. A ten je pěkně dlouhý, trvá od konce května až do října,“ vypráví. Jeho brambory se s těmi, které běžní nezahrádkaří kupují dráž než banány v obchodních centrech, prý vůbec nedají srovnat.Pohled na zahrádku jej naplňuje oprávněnou pýchou. Vedle vonícího kopru dozrál hrách, začínají okurky, rajčat bude letos dostatek, nadějně vypadají i jabloně. „Klidně napište, že je to ten nejlepší lék na psychiku,“ hodnotí přínos dennodenního plahočení se na zahrádce Machů.
„Není ale všechno jen tak idylické,“ přidává se Petr Šivic. Nedávno tu třeba nachytal mladíka, jenž přelezl i ostnatý drát, který odděluje zahrádky od cesty. Nenechavců je poměrně dost a zahrádkáři se před nimi musí bránit. „Klidně bych takového kluka pozval, ať si dobroty natrhá, ale ať neničí, ať si uvědomí, kolik je za každou kedlubnou či jahodou času a práce. A pozval bych ho i proto, ať se stane zahrádkářem. Mladých nebude nikdy dost.“
Organizovaných zahrádkářů je v České republice podle dostupných údajů kolem 170 000 v necelých 3 000 organizací Českého zahrádkářského svazu po celé republice. Těch, kteří pěstují plodiny na svých polích a zahrádkách u domů je ovšem ještě daleko více.
