Paní Evo, píle a talent naučily Václava mistrovské hře. Jak jste na tom ale s hrou na housle potažmo jiné hudební nástroje Vy?
Eva: Vyrůstala jsem v uměnímilovné rodině, hudba patřila k našemu životu jako blahodárná samozřejmost. Těšila a léčila duši. Chodila jsem do hudební školy, hrála na klavír a na kytaru, zpívala v Pražském dětském sboru Čestmíra Staška. Zpívali jsme všechno od národních písniček, přes složitější úpravy až po Kabalevského kantáty, strašně mě to bavilo a navíc jsem zažívala krásné pocity lidské sounáležitosti, když nám to všem pěkně ladilo.
Václave, Vaši choť zase sudičky obdařily hereckým a spisovatelským mistrovstvím. Neměl jste někdy touhu se jí v jejich oborech vyrovnat, přiblížit? Nezkusil jste to, nezkusíte?
Václav: Jsem interpret, do hudby, napsané někým jiným , dávám svoje srdce, svůj výklad i technické schopnosti. Ale být autorem je docela jiná věc. Jste tvůrcem původního díla, které vzešlo z vaší duše, z vaší mysli. Tohle neumím, ale velmi to obdivuji, zvlášť ,když je autorství tak jedinečné a silné ve své výpovědi, jako v případě mé ženy. Její knihy jsou plné lásky a pochopení, ale nesmiřitelné ke zlu. Je to zážitek odkrývat, co všechno se v jejích příbězích skrývá. Těší ji nadšené ohlasy čtenářů, říká, že je na ně pyšná, protože jsou důkazem, jak dobří lidé smýšlí a se světem to nemůže být tak zlé. Každý máme své publikum a jsme mu věrní.
Luhačovice máte evidentně v srdcích, která místa tam máte nejraději? A našla by se i taková, která teprve objevujete?
Eva: Milujeme Luhačovice a místo, které obýváme. Rodina Plachých nám poskytla ubytování v jednom ze svých objektů, na líbezném, tichém místě. Na rozdíl od většiny luhačovických hostů sem přijíždíme za prací, nikoliv za odpočinkem a dostává se nám veškeré péče a klidu, abychom všechno dobře zvládli.
Václav: Je pravda, že při veškerém shonu si tady odpočinu. Snad jenom doma se mi spí tak dobře. A lidé kolem nás jsou zlatí. Všechno funguje bez problémů, každý den si uvědomujeme, jak je zdravé a přínosné být obklopený přáteli, protož s nimi všechno jde líp a dílo se daří.
Brzy se začnou točit nové díly téměř kultovní televizní Sanitky, paní Evo, nebyli za Vámi tvůrci seriálu a nepokusili se Vás znovu dostat před kameru?
Eva: V Sanitce rozhodně hrát nebudu, nemám důvěru k nastavované omáčce, vnucované za každou cenu. Výsledkem bývá jen nechuť diváků a vyhozené peníze. Kdysi mě volba rozumu a srdce zavedla do úplně jiných končin, kde ještě platí kritéria kvality a cti, a je mi v nich dobře. Nevím, co by se muselo stát, jak zásadně by se musel změnit systém i tvář televizní tvorby, abych změnila názor.
Václave, zdálo by se, že Akademie je hlavně Vašim dílem, ale Eva tam má určitě také značný podíl na tom, aby se vše dařilo, jak má…
Václav: Moje žena je mistr dobrých nápadů, když do něčeho jde, je přesvědčená o zdaru věci, má všechno promyšlené. Naše projekty zaměstnávají spoustu lidí, chceme, aby z toho všichni měli radost a užitek. A to se nedá dělat ani nahodile ani neseriózně. Dobrá značka je k nezaplacení, jsou za ní léta práce a sebezapření, musíte překousnout těžkosti i závist. Někdy trvá dlouho, než vychytáte neduhy a správná věc dospěje k zdravému chodu. S parťákem jako je Eva, se to dá dotáhnout ke zdárnému konci.
V Luhačovicích Vás lidé potkávají povětšinou spolu. Jsou třeba chvíle, kdy cítíte, že chcete být chvíli sami, se svými myšlenkami, plány, nápady?
Eva: Jsem moc ráda mezi lidmi, ale neobejdu se ani bez samoty. Je pro mne nutností, abych si odpočinula, vytřídila nespočet dojmů a soustředila se na práci, kterou musím udělat. V našem rozlítaném režimu si musím určit priority a dbát na letový řád. Ve zmatku nic pořádného neudělám.
Václav: Celý den jsem ve škole, vyjma hodinové pauzy na oběd. Učení mě strašně baví, ale přiznám se, že když o šesté končím, mám dost. Toužím po večerní túře po okolních kopcích, příroda je nejlepší diazepam, pročistím hlavu i duši, probereme se ženou, co se událo a co by se udát mělo, aby všechno klapalo podle našich nejlepších představ. Klid je nezbytný, aby to člověk mohl zas pořádně roztočit.
Evo, ze kterého pramenu jste se už stihla napít?
Eva: Hned po příjezdu zajdu do kapličky na kolonádě a přimlouvám se na tom posvátném místečku za dobrý průběh kurzů, pak si dám panáka u Šťastného pramene, přinesu domů v lahvi decku i Venouškovi. Když je občas volný večer a nemáme pracovní jednání, obejdeme Ottovku i Aloisku. Každá má svůj říz, je to dobrota.
