Paní Štýbrová, není sporu o tom, že turisté míří do Zlína i proto, že tu máme Obuvnické muzeum. Kolik v něm máte exponátů, které jsou nejstarší?
V expozici je momentálně vystaveno 567 vzorů obuvi z celého světa. Nejstarší originální exponát pochází z období před rokem 1588 a v den svého pohřbu měl tyto renesanční střevíce na nohou baron Florián Gryspek z Kralovic u Rokycan. Návštěvníci však najdou v muzeu i imitace obuvi, které prezentují vývoj obouvání již z éry Velkomoravské říše. Lýčené opánky bájného Přemysla Oráče a další napodobeniny vytvořili ve třicátých letech nadšení baťovští modeláři.
Muzeum „dělá“ vždycky bohatý depozitář. Je nedaleko Zlína. Tam asi bude těch cenností víc než ve vlastním muzeu? Jak často se tam dostanete k třídění, k badatelské práci?
Samozřejmě, v depozitáři se nachází mnoho vzácných a zajímavých předmětů. Právě teď máme spoustu práce, protože jsme v průběhu léta stěhovali část sbírkového fondu do nového objektu. Znáte ten otřepaný slovní obrat, že je lepší vyhořet, než se stěhovat? V nových prostorách teď musíme společně s konzervátory celou sbírku ošetřit, znovu pečlivě zabalit a opět přehledně uložit. Současně se budou v databázi doplňovat další informace ke sbírkovému fondu a v některých případech budeme pořizovat novou fotodokumentaci. I když si mnozí lidé myslí, že máme pohodlné zaměstnání, při kterém se příliš fyzicky neunavíme, tak práce v depozitáři a se sbírkami je vážně docela namáhavá. Už Tomáš Baťa říkal, že nadšení je polovina úspěchu. Ale tím nechci říci, že každý den dělám jen věci, které mě těší. K mnoha úkolům se samozřejmě, tak jako snad každý, musím s vypětím všech sil přinutit.
Jak velkou mají skvosty z depozitu šanci, že se dostanou takříkajíc do „první výstavní ligy“ a uvelebí se ve vitrínách vlastního muzea? To se ptám na stávající situaci, ale i s výhledem do nedaleké budoucnosti, kdy byste měli získat podstatně větší prostory…
Rozhodně si nepředstavujte náš depozitář jako nějakou komoru, kde leží ladem obuv, oděvy, kabelky a jiné předměty z dávných dob. Pořád se něco děje. V Obuvnickém muzeu pravidelně připravujeme malé výstavky, které doplňují stálou expozici, a pořádáme také rozličné výstavy v tuzemsku i v zahraničí. Vloni byly „naše botičky“ prezentovány například v Mnichově nebo v Lodži a také na dvou výstavách v Brně. V těchto dnech připravujeme velkou výstavu pod názvem „Boty, botky, botičky“ do Ústí nad Orlicí, která bude otevřena v polovině září letošního roku, a v příštím roce bude vystavena v Senátu PČR na Valdštejnském náměstí v Praze.
A ptal jste se také na přemístění naší sbírky do připravovaného Krajského kulturního a vzdělávacího centra. V nové expozici se počítá mimo jiné i s prezentací baťovské obuvnické linky, což bude – jak doufám – velmi atraktivní záležitost. Stroje z produkce firmy Baťa jsem začala shromažďovat na počátku devadesátých let z podnětu bývalého ředitele muzea Petra Starosty a jsem ráda, že budeme mít možnost je v novém objektu konečně představit. To je splněný sen!
Muzeum vedete řadu let, vzpomenete třeba i na to, že Vás návštěvníci někdy rozzlobili?
Zrovna nedávno jsem si při skartování staré korespondence oživila jednu historku z počátku devadesátých let minulého století, kdy ještě muzeum mělo své sídlo v budově „mrakodrapu“. Návštěvník využil chvilky nepozornosti ze strany průvodkyň a z muzejní vitríny, která se v té době dala docela snadno otevřít, si odnesl elegantní polobotky vystavené jako miliardtý pár vyrobený koncem šedesátých let ve Svitu. Své rozšmatlané škrpály nechal před vitrínou a v klidu odešel. Policie sice zloděje během tří dnů objevila – byla to v té době docela známá zlínská figurka – ale náš exponát byl již tak zničený, že jej už nebylo možné vystavit.
„Vaše“ muzeum je parádní, ale dovedu si je představit větší, třeba takové, jaké má paní Sonja Baťová v Torontu? Mimochodem, jak se jí a jejímu choti líbilo u Vás a jak se Vám líbilo u nich?
Při jedné z návštěv v Bata Shoe Museum jsem byla poctěna tím, že jsem si mohla v depozitáři vzít do rukou punčochy Napoleona Bonaparta! Samozřejmě v rukavičkách! Sbírky, které shromáždila paní Sonja Baťová, jsou fantastické, opravdu výjimečné. Nesrovnatelné s naším fondem nebo fondy jiných evropských obuvnických muzeí. Ale domnívám se, že paní Sonja Baťová by si přála mít ve své sbírce zlínskou kolekci baťovské obuvi.
Šéfku muzea si leckdo představí jako do práce zabranou suchopárnou vědkyni. Já Vás tak nevidím ani trochu, Vy se vidíte jak?
Moji příbuzní se mě před lety ptali, co vlastně v tom muzeu dělám. Když jsem jim začala vyprávět, v čem spočívá moje práce, tak jen kroutili hlavami. Ptali se, zda mě to baví! Ne, rozhodně to není žádná nuda. Zatím mě těší bádání v archivu, psaní a dokonce i dokumentace našeho rozsáhlého sbírkového fondu. A mám radost z každého nového přírůstku do sbírky. A navíc se čas od času setkávám s úžasnými lidmi, které bych – nebýt mé práce – znala jen z médií. V tomto roce jsem měla možnost potkat se například se slavnou a krásnou kanadskou herečkou Stanou Katić ze seriálu Castle na zabití, skvělým posluchačem byl režisér Jan Hřebejk nebo herec Petr Nárožný. Astronauta Andrewa Feustela jsem možná potěšila informacemi o baťovském letectví a myslím si, že byl překvapen, když se dozvěděl o projektu tzv. baťovské stihačky, tedy o rychlostním letounu Zlín-XIII, který se zkoušel od roku 1937, avšak zůstalo jen u prototypu. A když máte tak báječné posluchače, pak je to výzva! Historie nemusí být suchopárná!
Nuže, pak zbývá otázka, co historičku kromě její práce baví? Čím se realizuje třeba ve chvílích vzácného volna?
O víkendech jezdím moc ráda s rodinou na chalupu po prarodičich. Popíjíme vínko, diskutujeme, posloucháme pořád dokola Petra Nováka, Neila Diamonda nebo Joan Jett na stařičkém kotoučovém magnetofonu, ponocujeme, pak vstáváme před polednem, dlouho snídáme… Ráj na zemi!
Pořád tu ještě máme prázdniny a čas dovolených? Jak jste jej prožila a ještě prožijete?
Moc ráda cestuji, letos v létě jsem se po mnoha letech opět podívala na pár dnů do Budapešti a skvěle jsem si to užila. Ochutnali jsme všechny možné maďarské speciality a samozřejmě nechybělo ani tokajské víno. Údajně toto víno miloval už francouzský král Ludvík XIV. a nazval jej „králem vín a vínem králů“. No, a už jsem zase u historie. Evidentně se u mě projevuje klasická profesní deformace.
