Laboratorní výsledky pacientova trávícího traktu odhalily podle Špičáka otravu muchomůrkou zelenou. „Klasicky se od pacientů dozvídáme, že jedna ze snězených hub se jim zdála divná. Přesto i přes zpravidla větší množství nasbíraných hub podezřelou houbu nevyhodí, ale snědí,“ konstatoval lékař. Valašskomeziříčští odborníci proto ve vrcholící sezoně vyzvali houbaře, aby byli při sběru hub opatrní a věnovali jednotlivým nalezeným „kouskům“ zvýšenou pozornost.
Podle lékaře je největším nebezpečím, které může houbaře po snězení jedovaté houby potkat, těžké poškození funkce jater, jež ve své nejtěžší podobě končí selháním jater a smrtí. „To je typické pro otravu muchomůrkou zelenou. Jiné druhy hub mohou významně ovlivnit funkce nervové soustavy a psychiku,“ řekl Mediafaxu internista Špičák. Dodal, že další jedovaté houby, například některé holubinky, působí „pouze“ zvracení a průjem za krátkou dobu po snězení. Jiné druhy hub, například vláknice zase ovlivňují vegetativní nervový systém, kdy se otrávený člověk například enormně potí a sliní.
Při léčbě otravy houbami je důležitý čas – čím dříve zahájí lékaři léčení, tím je pro pacienta lépe. Pokud lidé přijedou do nemocnice do dvou až tří hodin po tom, co houbu sní, čeká je obvykle výplach žaludku, pak vysoké dávky živočišného uhlí a lékaři je po několika málo dnech propustí domů. „Pokud ale přichází později, pak je může čekat mnohdy i velmi složitá a nákladná léčba podle toho, o jaký typ otravy houbami se jedná,“ objasnil lékař.
Špičák zároveň poznamenal, že při využití moderních léčebných postupů je prognóza přežití pacientů otrávených nejnebezpečnější houbou – muchomůrkou zelenou – relativně dobrá. Proti více jak padesátiprocentní úmrtnosti z počátku dvacátého století dnes po otravě zemře podle Špičáka jen každý desátý člověk, „V posledních třinácti letech se na interním oddělení ve Valašském Meziříčí uzdravilo všech deset pacientů, které jsme na otravy muchomůrkou zelenou léčili,“ dodal lékař.
