Dlouholetý šéf Dívčího saxoDívčí saxofonový orchestr, tohle hudební těleso nemá svým složením v širokánském okolí obdobu. Ta myšlenka a její realizace, ale pokud vím, nevznikla v největších moravských lázních, nýbrž o kousek dál, ve Vlachovicích. Kolik děvčat se už v orchestru vlastně vystřídalo?
Na saxofon jsem naučil hrát asi 260 děvčat. Nedávno jsem se stávajícím saxofonovým orchestrem vystoupil ve Vlachovicích na 750. výročí první zmínky o obci Vlachovice. Velmi mile mě překvapilo, že za námi přišly bývalé členky, které jsou dnes již i babičkami.
Je zajímavé, že jste v takzvaně permanentně skvělé náladě? Jak se to dělá?
Je to zapálení pro věc a radost z dosažených úspěchů.
Zpět k orchestru, prázdniny jsou za námi, věřím, že se už zase tvrdě zkouší, jaká vystoupení Vás v nejbližší době čekají?
Ještě v tomto měsíci vystoupíme u příležitosti Dne evropského dědictví v Olomouci a připravujeme se na promenádní koncert v lázních Luhačovicích.
Pražský Hrad má zvláště při státním svátku 28. října jistě svoji neopakovatelnou atmosféru, dokáže Vás uchvátit, je tohle vystoupení trošičku jiné než ostatní?
V minulém roce to bylo již po jedenácté, kdy jsme měli tu čest vystoupit ve Španělském sále. Vystoupení je určitě jiné, zejména svou atmosférou, prostředím, svým významem a lidmi, se kterými se máme možnost setkat.
Pane Schlimbachu, máte za sebou více než čtyři desítky let práce s unikátním hudebním tělesem. Co Vás pořád žene dopředu, těší Vás tahle práce nadále, naplňuje Vás?
Práce mě samozřejmě těší, o čemž svědčí to, že se dětem věnuji již tak dlouhou dobu. Jsem rád, když vidím, že se děti, prostřednictvím hudby dostávají do míst a prostředí, které by jinak nepoznaly.
Mimochodem, jsou v životě chvíle, kdy člověka z různých důvodů netěší to, co jej těšívá celý život. Aneb, neměl jste někdy chvíli, kdy jste si řekl „končím“?
Zatím jsem to neudělal. Mrzí mě však, že jsou velmi ztížené podmínky pro naši práci. Hlavně je velký problém v nedostatku finančních prostředků na opravy a pořizování hudebních nástrojů, bez nichž to opravdu nejde.
A teď ještě k té studnici „schlimbachovského“ optimismu. Máte v té souvislosti třeba nějaké životní krédo? Je pravda, že s úsměvem jde všechno líp?
Mám radost, že druhým dělám radost.fonového orchestru z Luhačovic by pozitivní energii mohl rozdávat. A to už určitě nepatří k mladíkům, jeho věk by mu ale neuhodl vůbec nikdo… Dívčí saxofonový orchestr, tohle hudební těleso nemá svým složením v širokánském okolí obdobu. Ta myšlenka a její realizace, ale pokud vím, nevznikla v největších moravských lázních, nýbrž o kousek dál, ve Vlachovicích. Kolik děvčat se už v orchestru vlastně vystřídalo? Na saxofon jsem naučil hrát asi 260 děvčat. Nedávno jsem se stávajícím saxofonovým orchestrem vystoupil ve Vlachovicích na 750. výročí první zmínky o obci Vlachovice. Velmi mile mě překvapilo, že za námi přišly bývalé členky, které jsou dnes již i babičkami. Je zajímavé, že jste v takzvaně permanentně skvělé náladě? Jak se to dělá? Je to zapálení pro věc a radost z dosažených úspěchů. Zpět k orchestru, prázdniny jsou za námi, věřím, že se už zase tvrdě zkouší, jaká vystoupení Vás v nejbližší době čekají? Ještě v tomto měsíci vystoupíme u příležitosti Dne evropského dědictví v Olomouci a připravujeme se na promenádní koncert v lázních Luhačovicích. Pražský Hrad má zvláště při státním svátku 28. října jistě svoji neopakovatelnou atmosféru, dokáže Vás uchvátit, je tohle vystoupení trošičku jiné než ostatní? V minulém roce to bylo již po jedenácté, kdy jsme měli tu čest vystoupit ve Španělském sále. Vystoupení je určitě jiné, zejména svou atmosférou, prostředím, svým významem a lidmi, se kterými se máme možnost setkat. Pane Schlimbachu, máte za sebou více než čtyři desítky let práce s unikátním hudebním tělesem. Co Vás pořád žene dopředu, těší Vás tahle práce nadále, naplňuje Vás? Práce mě samozřejmě těší, o čemž svědčí to, že se dětem věnuji již tak dlouhou dobu. Jsem rád, když vidím, že se děti, prostřednictvím hudby dostávají do míst a prostředí, které by jinak nepoznaly. Mimochodem, jsou v životě chvíle, kdy člověka z různých důvodů netěší to, co jej těšívá celý život. Aneb, neměl jste někdy chvíli, kdy jste si řekl „končím““? Zatím jsem to neudělal. Mrzí mě však, že jsou velmi ztížené podmínky pro naši práci. Hlavně je velký problém v nedostatku finančních prostředků na opravy a pořizování hudebních nástrojů, bez nichž to opravdu nejde. A teď ještě k té studnici „“schlimbachovského““ optimismu. Máte v té souvislosti třeba nějaké životní krédo? Je pravda, že s úsměvem jde všechno líp? Mám radost, že druhým dělám radost.
“
