„Jako disidenti jsme se scházeli každého čtvrt roku na různých místech. Mimo jiné i Ludvik Vaculík. Ten znal Havla snad nejdéle z nás. Když jsem se s Havlem seznámil, zdálo se mi hodně zvláštní, jak se tehdy už velmi blízcí přátelé oslovovali. Vaculík mu vždy vykal a říkal, pane Václave.“
O sedmnáct let starší Miroslav Zikmund se k tykání s budoucím prezidentem propracovával poměrně složitě.
„Víte, měl jsem k němu přesto, že byl podstatně mladší, značný respekt, byla to prostě osobnost, z níž vyzařoval charakter, čistota i velmi osobitý smysl pro humor. V revolučních časech se k němu dostávali lidé, kteří neznali ostych, a zvláště ženy mu začaly velmi familiérně říkat Vašku. Což se mi vůbec nelíbilo.“
Mnohem déle než jiní, přestože si byli velmi blízcí, tak zachovávali oba velcí muži vykání.
„Jednou za mnou Václav přišel, krátce se zamyslel a říká. Proč my dva si vlastně vykáme. V tu chvíli jsme si potykali. Ale pozor. Nikdy jsem mu neříkal Vašku. To mi k jeho osobnosti prostě nepasovalo.“
Václav Havel zůstává v srdci Miroslava Zikmunda i přes to, že jeho pouť na tomto světě končí.
„Ale jeho odkaz určitě určitě zůstává. A nejen ve mně,“ věří Havlův blízký přítel.
