Ale kdo hledá, zpravidla najde. Jeden z mála aktivních obuvníků, chcete-li ševců, je k vidění ve svém opravářském království v centru města. „Ano, obuvníkem jsem se skutečně vyučil, nikdy jsem nic jiného nedělal, je to zároveň můj koníček a tuhle práci mám moc rád,“ říká Martin Růsek, který pochází z Prlova.
Náplň práce je velmi různorodá. Nejčastější operace – výměna patníků, oprava podrážek, šití, lepení.
„Je toho hodně, lidé si vždycky rozmyslí, zdali koupit nové boty, anebo zda se jim ještě vyplatí opravit ty stávající, třeba proto, že se jim v nich dobře chodí a prostě k nim mají vztah,“ říká jeden z posledních mladých ševců. Růskovi je pouhých dvaatřicet.
Přes mladý věk má za sebou zajímavé zkušenosti a setkání s pozoruhodnými lidmi. „Jednou se tu objevil pan Baťa, jako vždy plný elánu, ale měl problém s botami, potřeboval opravit své polobotky. Nebyl to žádný problém, měl kvalitní kožené boty, samozřejmě baťovky,“ vybavuje si Růsek.
K Martinovi chodí se zakázkami i lidé z nedalekého zlínského Městského divadla. Není divu, boty také hrají, jsou součástí kostýmů a těch je právě v divadle obrovská spousta.
„Byl tu i herec Jan Čenský, měl ovšem speciální přání, koupil si opasek, potřeboval jej upravit, maličkost, tohle samozřejmě umíme také,“ vypočítává Růsek, že nejde jen a jen o čistou ševcovinu.
Mohou se ještě někdy vrátit časy, kdy bude Zlín městem obuvi? „Tak v to už nevěřím, myslím ale, že může být a bude městem několika ševců, lidé asi budou boty potřebovat opravovat pořád,“ vidí mladý muž přeci jen příjemnou perspektivu.
Z ševcovské slávy tak zůstává spíše jen věhlasné obuvnické muzeum. Jeho neobyčejně fundovaná a vždy příjemná vedoucí Miroslava Štýbrová jen dokresluje, jak mohutným potenciálem obuvníků Zlín žil. „V roce 1937 pracovalo v baťovských továrnách zhruba 28 a půl tisíce lidí, v době rozkvětu Svitu v sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo ještě o dva tři tisíce více,“ vzpomíná šéfka muzea.
