„Průběh rekonstrukce kovárny nebyl vůbec jednoduchý. Stavebním pracím předcházel kompletní úklid prostoru kovárny, nad kterým dohlíželi pracovníci Městského muzea a galerie v Holešově. Hned od počátku bylo důležité vyhledat, inventarizovat a určit předměty s historickou a muzejní hodnotou. Vybrané předměty se po očištění a konzervaci staly součástí budoucí expozice. Náročný úklid znepříjemňovaly stoleté nánosy železného prachu, kterými bylo v kovárně pokryto prakticky všechno,“ poznamenala Svěráková.
Oprav se dočkaly také všechny vnitřní a vnější omítky, které pracovníci natřeli vápnem. Konzervačním nátěrem byly ošetřeny i veškeré dřevěné prvky, například parapety, rámy dveří a oken. „Z hlediska návštěvnického provozu se důležitým počinem stalo i zpřístupnění vchodu do přístavku s expozicí. Tento přístavek měl velmi vysoký rozdíl mezi podlahou a úrovní okolního terénu. Vyřešily to schody, které umožňují pohodlnější východ z expozice,“ konstatovala Svěráková.
Práce pokračovaly zavedením elektrického osvětlení, aby mohl být prostor kovárny osazen vhodnými svítidly. Z důvodů staré a nevyhovující elektrické sítě byla provedena i její kompletní rekonstrukce.
Přístavek, který byl dříve klubovnou turistického oddílu, obsahoval nepůvodní novodobé dřevěné obložení stěn a slepý cihlový krb. V rámci snahy vrátit kovárně co nejpůvodnější podobu, musely být tyto rušivé prvky odstraněny. „O totéž jsme se snažili i při přípravě expozice v obytné části kovárny, kterou se podařilo zbavit novodobých umělých prvků a vrátit do stylovější čistoty. Příjemný dojem dává místnosti nová dřevěná podlaha. Upraveno bylo i venkovní prostranství před kovárnou. Vedle úpravy zeleně, vznikly odpočinkové plochy pro návštěvníky a ke kovárně byly položeny kamenné chodníčky,“ doplnil ředitel městského kulturního střediska Holešov Pavel Chmelík.
Všechny stavební úpravy byly vedeny tak, aby byla zachována autentická podoba kovárny a nebyla porušena její památková hodnota.
Prohlídka Malého muzea kovářství se skládá ze tří odlišných částí.
V prostoru samotné kovárny a kovářské výhně se návštěvníci dozvědí základní informace o provozu panské a vesnické kovárny, seznámí se s její historií a vybavením. Nástroje a vybavení kovárny jsou instalovány tak, aby příchozí měli pocit, že je kovárna stále využívána a kovář pouze před chvílí někam odešel. K vidění je i tajná chodba, jejíž vchod se nachází přímo pod výhní. Chodba vede směrem k protějšímu hostinci U Cabiša, ale po několika metrech končí a dále je již zasypána. „Její prostor jsme zpřístupnili osvětlením a zrcadlem tak, aby do ní mohli nahlédnout všichni hosté,“ poznamenal Chmelík.
V bočním přístavku, v prostoru bývalého skladiště, jsou expozičním způsobem za pomoci vybraných sbírkových předmětů a panelů shrnuty poznatky o tradici kovářství v Holešově. Své místo zde budou mít i ukázky uměleckého kovářství. Dominantním předmětem je zde čerstvě zrestaurovaný hodinový stroj, který pochází z věže holešovského zámku a je dokladem perfektní hodinářské práce. Stroj je asi 200 let starý a skládá se ze 137 dílů. Rám a hřídele byly ručně vykovány a vypilovány ze železa.
Poslední část expozice se nachází ve druhé polovině kovárny, která dříve sloužila jako obytné stavení kováře a jeho rodinných příslušníků. V levé části přízemí vznikl interiér lidové jizby a komory. Protože se Holešov nachází na etnografické hranici Valašska a Hané, jsou zde představeny předměty lidové kultury z pomezí těchto dvou regionů. Při tvorbě interiéru se vycházelo ze sbírkových fondů Městského muzea a galerie v Holešově.
„Naší snahou bylo zrekonstruovat tento jedinečný holešovský objekt a vzkřísit jeho skrytý genius loci tak, aby se stal vyhledávaným turistickým cílem našeho města,“ dodal Chmelík.
Stará panská kovárna na Holajce stávala na místě vedle zámku již od roku 1550. Sloužila vrchnosti i za vlády zdejších pánů z rodu Rottalů, kteří drželi holešovské panství v letech 1650 až 1762. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal proti obydlí panského zahradníka ležící kovárnu i s obydlím a všemi inventárními věcmi poddanému kováři Václavu Gargulákovi za dva tisíce rýnských zlatých.
Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák. Rod Zemanů, podle nichž je kovárna nazývána, získala tuto živnost v dražbě (licitaci) roku 1847. Jakub Zeman ji 9. prosince 1847 zakoupil za 1550 zlatých konvenční měny. Velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů. Ti díky své zálibě v chovu koní kováře a podkováře ve své blízkosti nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který jak pamětníci dosvědčují, docházel do kovárny až do roku 1953.
Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici. Díky podnětu historičky Vlasty Fialové a Vlastivědného kroužku se její záchrany ujal turistický odbor místní tělovýchovné jednoty, v jehož čele stál Vladimír Hošek. Kovárna se od 3. května 1958 stala památkou a je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek. Turisté dostali kovárnu do správy v roce 1968 a podařilo se ji opravit k dalšímu užívání. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl až do března letošního roku místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnohá národní i mezinárodní ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové oceli.
Fotogalerie
run_function(‚id‘,’41‘,’14505′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚449‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚14505‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’41‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
