Čáňová koupila tři nemovitosti ve Zlínském kraji, avšak třetí subjekt podal určovací žalobu, že vlastníkem těchto nemovitostí je on. Situace, která prodeji nemovitostí předcházela, byla totiž taková, že žalobce byl před devíti lety vlastníkem těchto nemovitostí, ale převedl své vlastnické právo zajišťovací smlouvou na nynějšího prodávajícího, který mu poskytl půjčku. V jejich dohodě bylo ujednáno, že nevrátí-li žalobce celou půjčku, pak se ze zajišťovacího převodu vlastnického práva stane převod trvalý a věřitel bude oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat. To se také stalo a věřitel nemovitosti prodal Čáňové.
Okresní soud ve Zlíně pak rozhodl, že ve vztahu k ženě je žalobce vlastníkem sporných nemovitostí a Čáňová má povinnost uhradit náklady řízení. Důvodem byla podle zlínského soudu absolutní neplatnost dříve uzavřené zajišťovací smlouvy a z ní plynoucí neplatnost smlouvy kupní, což pak potvrdil i odvolací soud.
Čáňová ale tvrdila, že soudy nesprávně posoudily neplatnost zajišťovací smlouvy v tom, že ji posoudily jako takzvanou propadnou zástavu, která neodpovídá požadavkům kladeným na obsahové náležitosti, a také nijak nezohlednily její dobrou víru při nabývaní nemovitostí, podepřenou údaji uvedenými v katastru nemovitostí.
Ústavní soud dal ve středu Tereze Čáňové za pravdu. Soudce Pavel Rychetský konstatoval, že justice porušila její právo na spravedlivý proces. „Obecné soudy vůbec nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatelky vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění,“ odůvodnil verdikt Rychetský. Dodal, že pečlivé přezkoumání stěžovatelčiny dobré víry při uzavírání kupní smlouvy v rozhodnutích obecných soudů zcela absentuje. „Bylo přitom povinností soudu zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu,“ zdůraznil ústavní soudce.
Obecné soudy se proto budou nyní muset znovu vypořádat jak s tvrzeními Čáňové, tak s námitkami, které vůči dobré víře ženy adresoval žalobce.
