Objevil se v Baťově městě na nedávném setkání kejklířů, tohle označení pro sebe ale rozhodně odmítá. Jedenašedesátiletý muž původem z Kyjova, nyní žijící ve Svatobořicích-Mistříně, se před mnoha lety zamiloval do své ženy Marie a před pár roky zase společně do starých, krásných věcí.
Takže nejste kejklíř, nejste čaroděj, kým tedy jste?
No určitě hlavně Stanislavem Klíglem, pořád ještě strojvůdcem, který už už hledí, kdy že mu začne stát vyplácet důchod. Spoustu let jsem jezdil na všechny strany z domovské brněnské stanice, dnes jezdím na vlečce v kyjovských továrnách. Ovšem jako zásadní dopravní prostředek máme s manželkou dobová kola. Já naši provenienci z třicátých let z brněnské Zbrojovky, manželka mi pak konkuruje starým francouzským kouskem.
Z kola jste u radnice seskočil, v dobovém oblečení to na něm nemusí být až tak lehké…
Naučíte se, jsme už asi tak na třicáté letošní akci, rozhodli jsme se s ženou bavit sebe i ostatní, byli jsme třeba na velkém cyklosrazu v Napajedlech u řeky Moravy, v Lednici, Vysokém Mýtě, to jen namátkou. Vždycky rádi podpoříme Jožku Zimovčáka na jeho velocipedu a pro dobrou věc, letos i loni šlo o peníze pro onkologickou léčbu dětí.
Zaujme také flašinet, který loudí zajímavé melodie…
Není to flašinet, všichni si to myslí, je to hrací skříňka, hrajeme jen tak pro radost lidem. Víte k lásce ke starým věcem, mladým i starým lidem musíte v životě dospět, také nám to dlouho trvalo. Mám takový jeden cíl, aby se lidé uvnitř sebe vrátili tam, kam patří naše bicykly a oblečení, tedy někam do dvacátých třicátých let minulého století. Když se tehdy podala ruka, něco to znamenalo, podpis nebyl potřeba, říká Klígl, muž stejně tajemný jako zajímavý a také příjemný. Jako by na vás v těžkých časech dýchla lepší doba. Prý zase přijde…
