Vysoký, štíhlý muž. Plný života, přesto tvrdí: „Už jdu do důchodu, tahle hranice mi stačila, mám moc jiné práce, opravuji s přítelkyní dům na Valašsku a to mi zabere moře času.“
Před sedmi lety ovdověl, to ho moc sebralo. „Manželka byla mojí velikou oporou, vytvořila mi skvělé zázemí, to šofér prostě potřebuje. Co se stalo, nemůže se odestát, člověk nemůže být sám“, říká Jiří Janiš, který se odstěhoval ze svých Halenkovic do Karolínky.
Ve dveřích zlínské provozní budovy ČSAD na autobusovém nádraží se potkává s exkolegy. S každým se pozdraví, každý ho zná. Léta jezdil luhačovické provozovně. „Ne, už skutečně nevrátím, v létě jsem dorazil tu úžasnou hranici, to mi stačí, ale když chyběl řidič, dvakrát jsem pomoct byl,“ vzpomínána dobu nedávno minulou mistr volantů.
Ano volantů. A že jich bylo… „Začal jsem jezdit s vyklápěčkou někdy v roce 1972, vozil jsem štěrk, Tlumačov, Ostrožská Nová Ves, Veselí nad Moravou, Otrokovice, to byly moje dennodenní štreky, znám na cestách dodnes každý kámen,“ vzpomíná na své řidičské začátky.
Po deseti letech dostal „přestupní lístky“ do první ligy, tedy za volant autobusu. Časem začal jezdit i dálkové linky. „Víte řidič je na delších trasách pro lidi moc důležitý, musí být nad věcí, spolehlivý rádce i průvodce. Musí být přísný i komunikativní.“
11 let jezdil Janiš trasu Luhačovice – Františkovy Lázně. Více než 560 kilometrů tam, stejná dávka zpátky. Jedna z nejdelších tuzemských linek.
„Ještě předtím jsem se ale pořádně zacvičil na trase Gottwaldov- Praha, zpravidla ne po dálnici, přes Prostějov a Hradec Králové. „V Chvojenci jsme měli vždycky přestávku, pan vrchní z restaurace vždy přišel do autobusu a zval cestující na jídlo s tím, že mají nejlepšího řidiče… To ale říkal určitě každému,“ vzpomíná Janiš s úsměvem.
„Měl jsem rád i linku Košice – Gottwaldov, to bylo samozřejmě ještě za federace, u Rožňavské Soboty jsem zrána zažil asi nejvíce horké chvíle. „Autobus šel na ledě do smyku, mnozí cestující si pak dávali panáka, jiní to asi ani nepoznali, ale tehdy se ocitli opravdu v nebezpečí, naštěstí se mi to podařilo ukočírovat.“
Má za sebou statisíce kilometrů i na zahraničních linkách. „Jezdil jsem trasy, jak je nesla doba. Nejdříve Bulharsko, Rumunsko, NDR, Polsko, silnice nic moc. Po revoluci pak Řecko, Španělsko i další. Taky pěkné štreky, třeba Španělsko 1600 kilometrů na jedné trase. Asi nejvíc se mi ale líbilo v Řecku,“ vybavuje si z přepestré mozaiky.
A co by měl mít řidič, který chce jezdit tak obrovské dávky bez nehod kromě výborného zdraví a dokonalého rodinného zázemí? „Určitě štěstí, to prostě musíte mít,“ říká rekordman, který odhaduje, že za volantem osobního auta ujel zhruba další milion kilometrů
Fotogalerie
run_function(‚hash‘,’po-modules-photogallery‘,’13982′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚599‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚13982‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’po-modules-photogallery‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
