Ve zmíněném věku, kdy jiní obcházejí lékaře a domlouvají si kontrolu na cukr, tlak, prostatu či endoprotézu, je Pavlíček hlavní hvězdou Krajského přeboru stolních tenistů. „No zatím mi to v dresu rezervy Kostelce v krajském přeboru první třídy docela klape, 30 výher a dvě porážky, tak vypadá zatimní bilance,“ popisuje dosavadní účet sezóny. Samozřejmě, že poráží soupeře o generaci i dvě mladší. „No jasně, jsem pro ně dědek, ale výsledky jsou výsledky,“ směje se muž, kterému tak smí říkat zcela legitimně zatím jediný vnuk Adam, tříapůlletý špunt, který se snad jednou „podědí.“
Pavlíček je také dlouholetý fotbalista, na hřištích Zlínska strávil desítky let, nejdříve trápil obrany soupeře, s postupujícím věkem se přesunul na post stopera sám. „Fotbal už nehraju, hodně mu ale fandím. Samozřejmě Lukovu, ale také pražské Slavii, u obou věřím na jaře ve výrazné zlepšení,“ říká zanícený sportovec i funkcionář.
Asi nejmilovanějším koněm posledních let je pro věkem veterána, duchem mladíka, tenis. Zlatou ruku si přinesl z pingpongu, výdrž asi z fotbalu, herní kreativitu a inteligenci zřejmě od rodičů v genech. Přetlačit jej ve výměně je také problém, navíc na svůj věk neskutečné množství míčů doslova vyběhá. „Fyzička nespadne z nebe, zvláště ne ve vyšším věku,“ vysvětluje Pavlíček. Denně si tak sníh nesníh, led neled, dá porci šesti osmi kilometrů pěkně po svých, až přijde jaro, bude zase spěchat do sedla bicyklu.
Dlouhá léta pracoval jako malíř pokojů i jako manažer v oboru, teď si užívá důchodu. A taky pohybu.
„Pohyb je prostě ten nejlepší lék na stárnutí,“ říká nestor nejen lukovského sportu. A dbá také na rozměr duševního rozvoje. „Teď jsem se zase vrhl na šachy, soutěž družstev nehraju, ale na internetu si to rozdávám se spoustou soupeřů od nás i ze zahraničí. Bilance za poslední dny? Osmkrát jsem vyhrál, dvakrát remízoval,“ těší nezdolného sportovce, příklad pro mrzouty, jimž ve třiceti vadí, když třeba chvíli zaprší.
