Do tehdejšího Československa se dostal v roce 1989 na základě mezistátních smluv, u nás se tehdy osmnáctiletý mladík měl stát odborníkem v obuvnickém průmyslu, však také vystudoval koželužskou průmyslovku v Otrokovicích. Jenže návrat do Afriky se už nekonal, třebaže domů rád jezdí a z poslední cesty do Luandy se vrátil před měsícem.
Antonio dnes ve svých dvaačtyřiceti u nás na východě Moravy pořádně zakotvil. Dvacátý rok pracuje jako obchodník ve zlínské tiskařské společnosti, doma má českou manželku a dva kluky. „Ten starší, osmnáctiletý, studuje třetím rokem v Holešově policejní školu, mladší, sedmiletý, chodí v Otrokovicích do první třídy,“ objasňuje rodinné reálie Tony, jak mu říkají přátelé i spolupracovníci vynikající češtinou.
Antonio si v Otrokovicích před dávnými lety našel manželku. „Shodou okolností blondýnu, ale nemyslete, nám Afričanům tmavé pleti se líbí i brunetky,“ směje se řadou krásných bílých zubů.
Momentálně realizuje řadu obchodních zakázek, teď třeba katalogy pro jeden nadnárodní obchodní řetězec, další zakázky úspěšně dotahuje na Slovensku, obchoduje v řadě převážně evropských zemí.
Jednání s mužem tmavé pleti mají samozřejmě vždy nádech nevšední věci. „Exot jsem byl před dvaceti lety, dnes je společnost daleko liberálnější, prošli jsme si všichni změnou k lepšímu,“ vysvětluje Antonio.
„Je to perfektní chlap, velmi dobrý pracovník,“ vmísí se do hovoru jeho šéf Stanislav Zástěra. „Má úplně typicky český smysl pro humor, tohle při jednáních určitě pomáhá,“ domnívá se Zástěra.
Tony už u nás zůstane. „Česko je dobrá země, doma je pro mne v Africe i tady,“ má jasno o dvou domovinách.
„Mám moc rád fotbal, pořád ho rekreačně hraju, rád chodím do kina a z typické české kuchyně si vždycky vyberu. Nejraději mám ale guláš, ten je sice asi původem z Maďarska, ale u nás je v restauracích i od manželky vždycky moc dobrý,“ loučí se sympaticky, s typickým úsměvem.
